Biologie a fyziologie člověka pro členy

Biologie a fyziologie člověka

 

Obory

Biologie člověka je biologický vědní obor, který se skládá z několika oblastí

 

antropologie = Zabývá se původem a vývojem člověka

anatomie = Sleduje vnitřní stavbu lidského těla

fyziologie = Studuje činnost a funkci orgánů lidského těla

genetika = Je věda o zákonitostech dědičnosti a proměnlivosti organismů

hygiena = Zkoumá vliv prostředí na lidský organismus

patologie = Je nauka o nemocech a jejich příčinách

Lidská buňka

 

Lidská buňka. Lidská buňka je základní stavební a funkční jednotkou lidského těla. Složení lidské buňky je velmi komplexní a zahrnuje několik důležitých komponent. Základní složky lidské buňky zahrnují:

Cytoplazma: Cytoplazma je tekutá část uvnitř buňky, která zahrnuje různé organely a struktury. V cytoplazmě probíhají různé buněčné procesy, jako je metabolismus, syntéza bílkovin, a transport látek.

Jaderná membrána: Jaderná membrána odděluje jádro buňky od cytoplazmy a reguluje tok látek mezi jádrem a cytoplazmou.

Jádro: Jádro buňky obsahuje DNA (deoxyribonukleovou kyselinu), která nese genetickou informaci buňky a řídí buněčné funkce.

Organely: Buňky obsahují různé organely, zahrnující mitochondrie (zodpovědné za produkci energie), endoplazmatické retikulum (zodpovědné za syntézu bílkovin a lipidy), Golgiho aparát (zpracování a balení bílkovin), ribozomy (proteinové struktury) a mnoho dalších.

Cytoplazmatická membrána: Cytoplazmatická membrána, také nazývaná buněčná membrána, odděluje buňku od okolního prostředí a reguluje tok látek dovnitř a ven z buňky.

Bílkoviny: Buňky obsahují různé druhy bílkovin, které mají různé funkce, včetně enzymů, strukturálních bílkovin a receptorů.

Lipidy: Lipidy jsou tuky a fosfolipidy, které jsou součástí cytoplazmatické membrány a slouží k regulaci toku látek a k udržování integrity buňky.

Sacharidy: Sacharidy jsou cukry, které jsou důležité pro energetický metabolismus a mohou být také součástí buněčných povrchů.

Voda: Voda je základní složkou buňky a tvoří velkou část její hmotnosti.

Složení lidské buňky. Složení lidské buňky může být specifické pro různé typy buněk v těle a může se měnit v závislosti na buněčných potřebách a funkčních úkolech. Každá buňka je také schopna regulovat své složení, aby udržovala buněčnou homeostázu a zajišťovala optimální fungování.

Intracelulární tekutina. Intracelulární tekutina (cytoplazma) je tekutina obsažená uvnitř buněk těla. Tato tekutina má složité složení, které zahrnuje různé molekuly a ionty nezbytné pro buněčné funkce a metabolismus. Složení intracelulární tekutiny zahrnuje:

Voda: Voda je hlavním složením intracelulární tekutiny a tvoří zhruba 70-85 % celkové hmotnosti buňky.

Elektrolyty: Intracelulární tekutina obsahuje různé elektrolyty, včetně draslíku (K+), sodíku (Na+), vápníku (Ca2+), chloru (Cl-) a mnoho dalších iontů. Tyto ionty hrají klíčovou roli v buněčných procesech a regulaci iontové rovnováhy.

Organické sloučeniny: V intracelulární tekutině se nachází mnoho organických sloučenin, včetně cukrů (glukóza), aminokyselin, mastných kyselin, nukleotidů a dalších molekul. Tyto organické sloučeniny jsou klíčové pro energetický metabolismus, syntézu bílkovin, a další buněčné funkce.

Proteiny: Intracelulární tekutina obsahuje různé proteiny, včetně enzymů, strukturálních proteinů a buněčných signálních molekul. Tyto proteiny jsou nezbytné pro řadu buněčných procesů.

Zbytky metabolismu: V intracelulární tekutině se také nachází odpadní produkty metabolismu, které musí být buňkou odstraněny nebo recyklovány.

Složení intracelulární tekutiny je velmi komplexní a může se lišit v závislosti na typu buňky a jejích funkčních potřebách. Bývá pečlivě regulováno, aby se udržela stabilita buněčného prostředí a umožnila optimální fungování buněk.

Kosti

 

Co tvoří kosti? Kost je složena z několika různých tkání a komponent, které jí dávají její charakteristickou pevnost a schopnost plnit různé funkce. Hlavními složkami kostí jsou:

 

Kostní buňky: Kostní buňky jsou živé buňky, které tvoří kostní tkáň. Hlavními typy kostních buněk jsou osteoblasty, které vytvářejí novou kostní hmotu, osteocyty, které udržují kostní tkáň, a osteoklasty, které rozkládají kostní hmotu.

 

Kostní tkáň: Kostní tkáň je složena z kolagenních vláken, která tvoří síť, do které jsou vkládány minerální látky, především hydroxyapatit, což je krystalická forma vápníku a fosforu. Tato kombinace kolagenních vláken a minerálních látek dává kostem jejich pevnost a tvrdost.

 

Kostní dřeň: Kostní dřeň je měkká tkáň, která je obsažena v dutinách kostí. Existují dvě hlavní typy kostní dřeně: červená kostní dřeň, která je zodpovědná za tvorbu krve, a žlutá kostní dřeň, která slouží jako místo pro ukládání tukových zásob.

 

Kostní obal. Kosti mají také svůj vlastní obal, zvaný periost, který je bohatý na nervy a cévy, což jim umožňuje komunikovat s ostatními částmi těla a udržovat svou životaschopnost.

 

  • Celkově jsou kosti důležité pro podporu těla, ochranu vnitřních orgánů a účast v různých funkcích, jako je tvorba krve a uchovávání minerálních látek.

 

Kolagen a kosti.  Kolagen hraje klíčovou roli v kostech a jejich struktuře. Kostní tkáň obsahuje kolagenová vlákna, která tvoří síťovou strukturu, do které jsou vloženy minerální látky, zejména hydroxyapatit, což je krystalická forma vápníku a fosforu. Tato kombinace kolagenních vláken a minerálních látek poskytuje kostem jejich charakteristickou pevnost a tvrdost.

 

Co je kolagen? Kolagen je proteinová látka, která tvoří vlákna v mnoha tkáních v těle, včetně kostí, kůže, šlach, vazů a chrupavek. V kostech je kolagenová síť zodpovědná za odolnost vůči tahovým silám a flexibilitu kostí. Bez kolagenu by kosti byly křehké a náchylné k lámání.

 

Regenerace a adaptace. Kolagenová síť také pomáhá kostem regenerovat se a opravovat po zraněních nebo stresu. Během procesu hojení kostí se kolagenová tkáň stává důležitým prvkem pro obnovu kostní hmoty.

 

Role kolagenu a kosti. Kolagen tedy hraje důležitou roli v zachování zdravých kostí a jejich schopnosti plnit své funkce v těle, jako je podpora, ochrana orgánů a účast v procesech tvorby krve.

 

Osteokalcin a kost. Osteokalcin je protein, který je produkován kostními buňkami zvanými osteoblasty. Tento protein je důležitý pro regulaci metabolismu vápníku a má několik klíčových funkcí v kostech a celém těle:

 

Regulace metabolismu vápníku: Osteokalcin hraje důležitou roli v homeostáze vápníku v těle. Při zvýšení hladiny osteokalcinu v krvi se zvyšuje absorpce vápníku ve střevech, což pomáhá udržovat normální hladinu vápníku v krvi. To je důležité pro zajištění kostní pevnosti a funkce svalů a nervů.

 

Regulace kostní remodelace: Osteokalcin pomáhá řídit proces kostní remodelace, který zahrnuje střídavou resorpci (rozklad kostní hmoty) osteoklasty a tvorbu nové kostní hmoty osteoblasty. Tímto způsobem osteokalcin podporuje udržování a obnovu kostí.

 

Úloha v energetickém metabolismu: Osteokalcin byl také spojen s regulací hladiny cukru v krvi a metabolismem tuků. Některé studie naznačují, že osteokalcin může ovlivňovat citlivost na inzulín a metabolismus tuků.

 

Vliv na hormonální rovnováhu: Osteokalcin může mít vliv na produkci hormonů v těle, včetně leptinu, který reguluje chuť k jídlu, a testosteronu, který je důležitý pro mužský reprodukční systém.

 

Celkově řečeno, osteokalcin je důležitým proteinem, který má široké účinky na metabolismus vápníku, kostní remodelaci a metabolismus v těle. Jeho přesná role a regulace jsou stále předmětem výzkumu, a proto se stále objevují nové poznatky o jeho funkcích.

 

Co je to Osteocyt? Osteocyty jsou jedním ze čtyř typů kostních buněk. Osteocyty produkují kolagen a další látky, které tvoří extracelulární matrix kosti. Osteocyty jsou obklopeny kostní tkání (na rozdíl od osteoblastů a osteoklastů, které se vyskytují na povrchu kosti). Viz také osteo-, -cyt, kostní buňky.

 

Popis:

Kosti jsou žluto bílé barvy. Kosti jsou zároveň pevné i pružné.

 

Dělení kostí:

 

Dlouhé kosti (ossa longa). Jsou kosti, u kterých výrazně převládá délka nad ostatními rozměry, tvoří většinu kostry končetin, prostředek kosti se nazývá diafýza, konce kosti epifýza.

 

Krátké kosti (ossa breva). Jsou kosti přibližně krychlovitého tvaru, např. sezamské kosti, karpy

Ploché kosti (ossa plana). Jsou úzké, oploštělé kosti, většinou zakroucené, např. costae, os temporale

Nepravidelné kosti. Vertebrae

 

Poznámky:

 

Diafýza. Diafýza je střední část dlouhé kosti mezi metafýzami.

 

Metafýza. Metafýza je část dlouhé kosti na přechodu její okrajové části epifýzy a diafýzy.

 

Epifýza. Epifýza je koncová část dlouhé kosti, na kterou naléhá metafýza se svou metafyzární chrupavkou (pokud kost roste) nebo bez ní (po zástavě růstu kosti). Může být na obou koncích dlouhých kostí nebo pouze na jednom konci kosti.

 

Úloha kostí:

  • ochranná funkce
  • opěrná a podpěrná funkce
  • biomechanická funkce pák
  • krvotvorný orgán
  • zásobárna minerálních látek
  • energetický zdroj

 

Popis kosti:

 

Okostice. Na povrchu kosti se nachází tenká, tuhá blána okostice (periost). Okostice je bohatě prokrvená, proto je citlivá a bolestivá. Okostice zabezpečují výživu kostí, růst do šířky a srůstání kostí při zlomeninách.

 

  • Pod okosticí je kostní tkáň, která u člověka vytváří dva typy kostí, vláknitou (fibrilární) a vrstevnatou (lamelární) kost.

 

Vláknitá kost. Vláknitá (fibrilární) kost se vyskytuje u člověka ve vývoji a později v dospělosti se zbytky vláknité kosti nachází okolo ušního labyrintu, v některých hrbolech, vyvýšeninách, drsnatinách a v blízkosti švů lebky.

 

Vrstevnatá kost. Vrstevnatá (lamelární) kost se vyskytuje v dvou formách: soudržná hmota a houbovitá hmota.

 

Houbovitá hmota. V houbovité hmotě kostní trámce nejsou uspořádané náhodně, ale do určitých směrů, podle působení tlaku a tahu na kost. Každá kost má svoji specifickou a typickou architektoniku, která je dynamická a při změně zatížení schopná rychlé přestavby.

 

Práce kostí:

Kost pracuje, ovládaná svaly, jako jednoduchý stroj nazvaný páka. Biomechanickou funkcí pák plní kosti spojené mezi sebou pohyblivými kloubními spojeními.

 

  • Dlouhé kosti představují ramena pák, které mají opěrný bod v ose kloubu.

 

  • Za rameno síly se považuje kolmá vzdálenost svalové síly od osy kloubu (osa otáčení – O) a za rameno břemene působí hmotnost příslušného článku těla (pažní kost, předloktí apod.).

 

Spojení kostí

Kosti představují nepohyblivé páky, u kterých pohyb může být zabezpečený tehdy, když mezi kostmi jsou pohyblivá spojení. Spojení zabezpečují pohyb, který má určitý stupeň volnosti. Rozeznáváme dva základní druhy spojení kostí:

 

  • Pevné spojení pomocí pojivové tkáně (vazivo, chrupavka a kost), tato spojení jsou málo pohyblivá nebo nepohyblivá.

 

  • Pohyblivá spojení jsou spojení dotykem dvou anebo více kloubových ploch, tato spojení jsou dobře pohyblivá a nazývají se kloub.

 

RANKL (Receptor Activator of Nuclear Factor κB Ligand). Je důležitý protein v souvislosti s kostním metabolismem a kostním remodelováním. Spolu s jeho receptorem, RANK (Receptor Activator of Nuclear Factor κB), hraje klíčovou roli v regulaci aktivity osteoklastů, buněk zodpovědných za rozklad kostní hmoty. Tato regulace je nezbytná pro udržení rovnováhy mezi kostní resorpcí (rozkladem kostní tkáně) a kostní tvorbou, což umožňuje udržovat pevnost kostí a pružnost kostního systému.

 

Co to je? Konkrétně RANKL je protein, který je produkován osteoblasty, kostními buňkami, které jsou zodpovědné za tvorbu nové kostní tkáně. RANKL se váže na svůj receptor RANK, který se nachází na povrchu prekurzorů osteoklastů, a tím aktivuje tyto buňky, aby se diferencovaly do zralých osteoklastů. Zralé osteoklasty poté rozkládají kostní matrix a uvolňují minerální složky kosti.

 

Osteoprotegerin (OPG). Osteoprotegerin (OPG) je další důležitý protein, který souvisí s RANKL a RANK. OPG funguje jako “receptorový decoy” pro RANKL. To znamená, že OPG může vázat RANKL a zabránit jeho interakci s RANK. Tím pádem OPG působí jako inhibiční faktor kostní resorpce, což pomáhá udržovat rovnováhu mezi kostní resorpcí a tvorbou.

 

Interakce. Celkově tato interakce mezi RANKL, RANK a OPG má klíčový vliv na kostní remodelaci a metabolismus vápníku v těle. Dysregulace této soustavy může vést k různým kostním onemocněním, jako je osteoporóza, kde dochází k nadměrné kostní resorpci a oslabení kostí. Proto je RANKL-RANK-OPG systém důležitým bodem studia v oblasti kostního metabolismu a léčby kostních onemocnění.

 

Parathormon (PTH). Parathormon (PTH) hraje důležitou roli v regulaci metabolismu vápníku v kostech. Jeho hlavní úlohou v kostech je stimulovat rozklad kostní tkáně, což vede k uvolnění vápníku z kostí do krve. Zde jsou hlavní funkce parathormonu v kostech:

 

Aktivace osteoklastů: Parathormon stimuluje činnost osteoklastů, což jsou buňky zodpovědné za rozklad kostní tkáně. Osteoklasty resorbují (rozkládají) minerální složky kostí a uvolňují vápník a fosfát do krve. Tímto způsobem parathormon zvyšuje hladinu vápníku v krvi.

 

Inhibice osteoblastů: Osteoblasty jsou buňky, které jsou zodpovědné za tvorbu nové kostní tkáně. Parathormon může inhibovat aktivitu osteoblastů, což omezuje tvorbu nové kostní hmoty. To znamená, že v přítomnosti parathormonu je rozklad kostní tkáně (resorpce) větší než tvorba nové kosti (osteogeneze), což vede ke zvýšenému uvolňování vápníku z kostí.

 

Poznámka: Celkově řečeno, parathormon působí proti resorpci vápníku kostní tkání a zvyšuje uvolňování vápníku z kostí do krve. Tímto způsobem pomáhá udržovat hladinu vápníku v těle v úzkém rozmezí. Pokud hladina vápníku v krvi klesne pod určitou úroveň, příštítné žlázy produkují více parathormonu, aby stimulovaly uvolňování vápníku z kostí a zvýšily jeho absorpci ve střevech a ledvinách. Toto je důležité pro udržení normálního funkčního stavu kostí a hladiny vápníku v těle.

Adaptace kostí

 

Adaptace kostí. Kosti se mění stejně jako svaly. Jakmile je zatěžujeme jsou odolnější. Jakmile omezíme pohyb kosti slábnou. Kosti se adaptují podle toho, kde je zatěžujeme, to znamená, že když běháme, neznamená to, že se zpevňují kosti na rukou.

 

Mechanické zatížení. Kosti posílíme mechanickým zatížením, to znamená fyzickou prací. Na mechanickém zatížení pracují i svaly. Při pohybu vytváří tlak na kosti a kosti se adaptují na zátěž.

 

Přirozený směr mechanického zatížení na kosti. Podle tvaru kostí je přirozený směr zatížení. To znamená, že když si dáme příklad na holenní kosti. Směr přirozené práce je u kosti od země nahoru, protože potřebujeme běhat, skákat lozit. Naopak se adaptují, i když jde síla proti kosti. Můžeme si to přirovnat ke sportu Thajského boxu, kde se vykrývá a kope holenní kostí a kost se na sport adaptuje. Přesto je tento směr pro člověka nepřirozené z evolučního hlediska.

 

Nebezpečí pro kosti. Únava kostí. Únavové zlomeniny, mohou být nebezpečné. Vysoká intenzita, je malá šance na zlomeninu z vysoké intenzity.

 

Jak posílit kosti?

 

Silový trénink. Tento způsob je asi nejefektivnější. Nejlépe se kosti adaptují pod zátěží. Vybíráme také komplexní cviky, abychom posílily kosti na celém těle.

 

Běh a dopady, výskoky. Výskoky a dopady mají vliv na adaptaci kostí. Můžeme využít i chůzi. Následně můžeme přidat chůzi se zátěží. Můžeme přidat do tréninku výskoky a dopady.

 

Doplňky a strava. Komplexní strava je důležitá. Suplementovat můžeme vápník a vitamín D. Nejvíce však můžeme pomoct právě mechanickým zatížením.

 

Výroba energie v těle a mitochondrie

Mitochondrie jsou organelami v buňkách, které jsou zodpovědné za výrobu energie v podobě adenosintrifosfátu (ATP), což je základní zásobárna energie pro buněčné procesy. Výroba energie v mitochondriích probíhá pomocí procesu zvaného aerobní respirace, což je komplexní série biochemických reakcí. Následující jsou klíčové kroky tohoto procesu:

Glykolýza: Prvním krokem výroby energie v mitochondriích je glykolýza, která probíhá v cytoplazmě buňky. Během glykolýzy je glukóza (cukr) rozdělena na dvě molekuly pyruvátu a uvolněna malé množství energie v podobě ATP a redukovaných koenzymů (NADH).

Citrátový cyklus: Pyruvát, který vznikl během glykolýzy, je transportován do mitochondrií, kde vstupuje do citrátového cyklu. V tomto cyklu je pyruvát oxidován na oxid uhličitý a uvolněna další energie ve formě ATP, NADH a FADH2.

Elektronový transportní řetězec (ETŘ): NADH a FADH2, vytvořené během glykolýzy a citrátového cyklu, dodávají své elektrony do elektronového transportního řetězce, což je komplex proteinů nacházejících se ve vnitřní membráně mitochondrií. Během tohoto procesu jsou elektrony transportovány z jednoho proteinu na druhý a uvolňují energii. Tato energie je využita k pohánění protonového gradientu, což vytváří elektrochemický potenciál.

Oxidativní fosforylace: V rámci elektronového transportního řetězce dochází k aktivaci enzymu ATP syntáza. Tento enzym využívá elektrochemický potenciál k syntéze ATP z adenosindifosfátu (ADP) a inorganického fosfátu (Pi). Tímto způsobem je produkována hlavní část buněčné energie ve formě ATP.

Kyslík a voda: Kyslík, který je důležitým substrátem pro aerobní respiraci, je použit na konci elektronového transportního řetězce. Kyslík se váže na elektrony a protony, čímž vytváří vodu.

Poznámka: Celý proces aerobní respirace umožňuje buňkám získat efektivně velké množství energie z glukózy a jiných organických sloučenin. Tímto způsobem mitochondrie poskytují buňkám potřebnou energii pro všechny jejich funkce a procesy.

——————————————————–

Složení mitochondrie:

  1. Vnější membrána: Vnější membrána mitochondrie je vnější vrstvou a odděluje mitochondrii od cytoplazmy buňky. Tato membrána obsahuje různé transportní bílkoviny, které regulují průchod látek mezi mitochondrií a cytoplazmou.
  2. Prostor mezi membránami: Mezi vnější a vnitřní membránou mitochondrie se nachází mezimembránový prostor, který obsahuje různé enzymy a další molekuly.
  3. Vnitřní membrána: Vnitřní membrána mitochondrie je vnitřní vrstvou a odděluje vnitřní prostor mitochondrie, známý jako matrix, od mezi membránového prostoru. Vnitřní membrána je bohatá na bílkoviny a obsahuje elektronový transportní řetězec, což je klíčová struktura pro produkci energie v podobě ATP. Tato membrána je také silně zahuštěná záhyby zvanými cristae, což zvyšuje povrch pro chemické reakce.
  4. Matrix: Matrix je vnitřní prostor mitochondrie a obsahuje mnoho enzymů, které jsou zodpovědné za různé biochemické reakce, včetně citrátového cyklu (krebsova cyklu) a oxidativní fosforylace, které jsou klíčovými kroky v produkci ATP.
  5. Elektronový transportní řetězec (ETŘ): Elektronový transportní řetězec se nachází na vnitřní membráně mitochondrie a sestává z několika proteinových komplexů. Tento řetězec je zodpovědný za přenos elektronů a produkci elektrochemického potenciálu, který je využíván k tvorbě ATP

Lidské tělo, zdroje energie

Svaly a energie. Při stlačení a pohybu vzniká energie.

Fascie a energie. Energii ze svalů rozvádí fascie. Bílé pojivo na svalech. Velký elektrický význam v našem těle. Šíří elektrické procesy v orgánových drahách.

  • Mitochondrie. Mitochondrie jsou organely nacházející se uvnitř buněk a jsou zásadní pro energetický metabolismus a produkci energie v těle. Jsou často označovány za “energetické elektrárny” buněk. Zde je několik klíčových informací o mitochondriích:

    Struktura: Mitochondrie mají složitou strukturu s vnější membránou a vnitřní membránou, která vytváří záhyby zvané cristae. Uvnitř mitochondrií se nachází matrix, což je prostor obsahující enzymy, DNA mitochondrií a ribozomy.

    Funkce: Hlavní funkcí mitochondrií je provádět aerobní respiraci, což je proces, kdy se glukóza a další organické sloučeniny oxidují, aby se produkovala energie ve formě adenosintrifosfátu (ATP). ATP je hlavní zásobárnou energie pro většinu buněčných funkcí. Kromě toho mitochondrie jsou také zapojeny do regulace buněčného metabolismu a apoptózy (programované buněčné smrti).

     

    DNA mitochondrií: Mitochondrie obsahují vlastní malou cirkulární DNA, která obsahuje geny nezbytné pro jejich vlastní replikaci a produkci některých bílkovin. Toto mitochondriální DNA je děděno z matky na potomstvo.

    Původ: Existuje hypotéza, že mitochondrie vznikly symbiózou mezi ancestrálními prokaryotickými buňkami a eukaryotickými buňkami. Tato teorie, známá jako endosymbiotická teorie, tvrdí, že mitochondrie byly původně samostatnými bakteriemi, které byly pohlceny a staly se součástí eukaryotických buněk.

    Poznámka. Mitochondrie jsou klíčové pro fungování těla a jsou obsaženy ve většině eukaryotických buněk. Jsou obzvláště koncentrovány v buňkách s vysokou energetickou potřebou, jako jsou buňky svalů, játra a nervové buňky. Energetická produkce mitochondrií je nezbytná pro zajištění buněčného metabolismu a udržení života.

    • Mitochondrie v těle a Glykolýza a Oxidativní fosforylace
    • Dělením ATP vzniká v buňce energie.
    • Čím více v buňce vznikne jader, tím se nám zvětší svaly a tím máme větší energii.
    • Efektivní sportovci produkují více energie z tuků.

    Glykolýza. Glykolýza je metabolický proces, který mění glukózu (resp. glukózu-6-fosfát) na dvě molekuly pyruvátu. Nepotřebuje kyslík.

    Přeměna. Glukóza se mění pouze na dvě 2 ATP (Glukóza> 2 ATP> Energie)

    Vytváří laktát. Následně pak zakyselí svaly.

    Evolučně starší, méně efektivní.

  • Zákon zachování energie

    Zákon zachování energie je základní fyzikální princip, který říká, že celková energie v uzavřeném systému zůstává konstantní, pokud nepůsobí na systém vnější síly nebo energie. Tento zákon je klíčovým principem v oblasti fyziky a má široké uplatnění v různých vědeckých disciplínách, včetně mechaniky, termodynamiky, elektromagnetismu a kvantové fyziky.

     

    Zákon zachování energie lze vyjádřit matematicky několika způsoby, v závislosti na konkrétním kontextu. V obecné formě říká, že celková energie systému se nemění, pokud do systému nevstupuje nebo nevystupuje energie. Toto platí pro různé formy energie, jako je kinetická energie (energie pohybu), potenciální energie (energie uložená v polohových rozdílech), tepelná energie, chemická energie a další.

Elektrická energie je v našem těle. Jestli není v těle elektrická energie tělo nežije.

Energie se může měnit na hmotu a naopak.

Anionty. Nestabilní anionty, jsou nestabilní atomy. Mají elektron navíc.

Kationty. Chybí v atomu elektron. Volné radikály. Kradou jiné elektrony.

pH v Našem těle. Ukazuje že, naše tělo má mírnou převahu záporných nábojů. Převaha elektronů.

Napětí v těle je

mV= milivolt

pH tabulka

  • Tělo si umí upravovat pH v těle samo. Za předpokladu dobrého životního stylu.

    Napětí v naší krvi. Napětí v krvi -25 mV

    Boj proti překyselení a boj proti pře-zásaditosti. Tělo umí bojovat proti překyselení, ale neumí bojovat proti velké zásaditosti. Může být nebezpečné pít ionizované vody s pH 9 až 10.  To může způsobit slabost, nemoci.

    Energie se bere v buňce. Buňka v sobě má mitochondrie, které jsou „továrny“ na energii. V každé buňce jsou 1000.

    Přeměna energie

    Vytvoření energie: Mitochondrie – molekula glukózy> ATP> ADP

    Mitochondrie vezmou molekulu glukózy, přemění jí na ATP. ATP se rozloží a vznikne ADP, a přitom vzniká obří množství energie. K výrobě je potřeba kyslík.

    ATP= Adenosintrifosfát

    Kondenzátor. Buněčná membrána je kondenzátor. Uchovává energii a dokáže jí rychle uvolnit. Díky tomu máme energii na pohyb.

    DNA a výkres. DNA v těle je takový výkres, jak má co vypadat. Komunikace je zase na membráně.

Smysly

 

Zrak

Viditelnost kontrastních obrázků

Schopnost rozpoznat pohyb, který se rychle pohybuje.

Sekvence. Výjimeční lidé jsou schopni si rozkouskovat rychlí pohyb do sekvencí.

Příklad:

1) Leonardo da Vinci byl schopný nakreslit průběh padající kapky a její tvar. Schopnost rozpoznat 100 obrazů za sekundu.

2) Japonský malíř Hokusai a jeho dřevorytiny.

  • Člověk a rychlé oči 1000 /Sekunda
  • Člověk a pomalé oči 300 /Sekunda

 

Sportovci a zrak

Zpracování pohybu. Fyzická schopnost začít pohyb po tom, co něco uvidíme je 0,25 sekundy. Přesto jsou sportovci schopni zvládat rychlejší reakce.

Za předpokladu: Jakmile se hráč nerozhoduje a ví, co má dělat.

 

Jak je možné to stíhat? Jak je možné, že sportovci zvládají reagovat dříve, než je možné?

Vnímání pohybu soupeře. Sledují pohyb soupeře. Nastavení končetin a dopředu odhadují.

 

Sakády – Zrak

Sledování hlavou. Hlava se otáčí například za letícím míčkem dříve, než se tam dostávají oči. Předskočí míček a sledují, zda bude tam, kde má být.

Pohyb očí. Rychlí trhavý pohyb očí. 

Sakády. Schopnost udělat několik sakád v jednom pohybu.

Pohyb a stupně. Schopnost předskočit až 700°

 

 

Smysl sluch

Zvuk a limit. Přestáváme slyšet při 0 decibelech. Zvuk však může jít do záporných jednotek, kde ho slyší jiná zvířata a lidé už ne.

Nejtišší místo na světě. Společnost Microsoft – 23 dB. Člověk v místnosti nevydrží více než 45 minut. Po určité době vznik halucinací a pocit zbláznění se.

Zvuková iluze. Při velké frekvence vzniká zvuková iluze.

 

Čich smysl

 

Člověk a čich. Člověk má dobrý čich.

Vysoká kapacita vzruchu. Některý pachy cítíme lépe než psy. Třeba pach krve.

Rozeznání pachů. Lidský čich je schopen rozeznat až bilion nejrůznějších pachů a vůní Jak dobrý máme čich? Ačkoli se až donedávna tradovalo, že lidé mají ve srovnání s jinými savci velmi špatný čich, nová studie vědců z Rockefellerovy univerzity ukázala, že průměrný člověk je schopen rozeznat více než bilion rozličných vůní a pachů.

 

Čich a jídlo

Po jídle. Po jídle se čích molekul obsažený v jídle otupí. Citlivost k jiným molekulám zůstává.

Evoluční podmět. Evoluční podmět cítit jinou stravu. Podmět k pestrému stravování.

Čistý lidský pod. Lidský pod je bez zápachu. Až po smíchání s jinými sloučeninami.

 

Hmat

Rozlišení po hmatu. Rozlišíme předměty s rozdílem velikosti:

N šířku: 0,73 mikrometru

Na výšku: 0,013 mikrometru

 

Echolokace

Echolokace. Je schopnost vnímat zvukem prostředí.

Echolokace a člověk. Jeden člověk Daniel Kish je schopný podle mlaskání odhadovat vzdálenost podle mlaskání. Má vyoperované oči a jezdí na kole a hraje basketbal.

Zpracování zrakovým centrem. Místo toho, aby oblast zpracovávala sluchová oblast. Místa zpracovávala zraková oblast v mozku.

Trénink echolokace. Byla vytvořena studie, kde vědci učili lidi s dobrým zrakem (Učili se zakrytým zrakem) naučit se echolokaci. Po několika týdnech toho byli schopni.

Kosterní svalstvo

 

  • Kosterní svaly tvoří výkonnou složku pohybu (aktivní).
  • Svaly jsou navázány na kosti a klouby.
  • Svaly řídí nervový systém a mozek.
  • Základní stavební jednotkou je svalové vlákno

 

Funkce kosterního svalstva:

  • Funkce hybného ústrojí. Pohyb.
  • Oporná funkce. Drží naše tělo a orgány pohromadě.

 

Jak může sval pracovat?

  • Pohyb uskutečňují: Rychle nebo pomalu.
  • Svaly mohou pracovat: Mohutně nebo slabě.
  • Sval může vykonávat pohyb: Plynule nebo přerušovaně.

 

Svaly fungují i jako brzdy pohybu

  • Svaly tlumí pohyb.
  • Svaly zeslabují pohyb.
  • Svaly zastavují pohyb.

 

Složení kosterního svalu

Základní složení. Kosterní sval je vazivem ohraničený soubor příčně pruhovaných svalových vláken.

Tři základní části:

  • Svalové vlákno.
  • Vazivo svalu. (Šlachy)
  • Pomocné zařízení. (Mazové váčky – Bursy)

 

Od vláken po sval

  • Svalová vlákna. Svalové vlákna tvoří primární svalový svazek. Svalový svazek tvoří 10-100 svalových vláken.
  • Primární svalové svazky. Primární svalové svazky tvoří sekundární svazek a svazky vyšších řádů.
  • Svazky vyšších řádů tvoří sval.

Svalové vlákno – obaleno endomysiem (lamina basalis + síť ret.vláken). Síť vláken zakotvena do struktur laminy → prostředník přenosu sil vzniklých při kontrakci na vazivové struktury svalu.

 Síly, vyvinuté kontrakcí jednotlivých vláken, se sčítají. Výsledná síla působí ve směru osy šlachového úponu. Bohatě vaskularizované (vznik krevních cév v tkáni).

Svazky vláken – obaleny perimysiem = vazivová vrstva vyztužená sítěmi kolagenních vláken. Mezi svazky se nachází cévní a nervové sítě.

Perimysium je tvárné, dovoluje vzájemné posuny svazků v průběhu činnosti svalu.

 

Vysvětlivky:

Vaskularizace – vznik krevních cév v tkáni

Sval – obalen epimysiem = vrstva hustého kolagenního vaziva

Myofibrily – Soubor myofibril tvoří stažitelné aparát svalového vlákna.

 

Typy kosterních svalů

 

  • Typ I., SO (slow oxidative). Pomalá červená vlákna. Které tělo využívá při dlouhotrvající aktivitě a nižší intenzitě zátěže. Tyhle svaly potřebují okysličení. Jejich rysem je pomalá unavitelnost. 

 

  • Typ II A – FOG (Fast oxidative glycolytic). Rychlá bílá vlákna. Tenhle typ svalů tělo využívá ke střední a větší (sub maximální) aktivitě ne však k maximální cca -20 % pod maximem. Tyhle svaly využívají dva typy úhrady energie. Aerobní (potřebují kyslík) i anaerobní (nepotřebuje kyslík) k práci. 

 

  • Typ II B – FG (fast glykolytic). Rychlá červená vlákna typ svalů, které využíváme při maximální síle po krátkou chvíli. Tyhle svaly jsou anaerobní (nevyužívají kyslík) 

 

 

  • Typ III. přechodná vlákna. Jsou vlákna více typů.

 

 

Při různých sportech se liší i zastoupení vláken

 

  • To znamená, že podle pohybu se lidem vyvíjí svalová vlákna podle dané potřeby.

 

  • Maratonec by měl mít nejvyšší zastoupení (pomalých svalových vláken) Naopak vzpěrač využije (rychlá červená vlákna).

 

  • U bojových sportů se využívají všechny tyhle typy vláken zhruba v podobném zastoupení. Při úderu využíváte rychlá červená vlákna ale, když máte bojovat 5×5 minut zapojíte pomalá svalová vlákna.

 

  • Při odběru u doktora, malého množství svalů lze zjistit, jaké máte zastoupení těchto typů svalů v těle.

 

  • Při velkém objemu svalů, potřebujete větší přísun kyslíku a dříve se unavíte.

 

  • Také je rozdíl mezi člověkem, u kterého převažuje silový typ sportu nebo vytrvalostní u každého sportovce převažují jiné typy svalových vláken. 

 

  • Procentuální zastoupení všech vláken je geneticky daná. Dá se ale z části ovlivnit.

 

  • Například u vrcholových maratonců jsou z pravidla dané genetické předpoklady. U komplexnějších sportů, jsou menší nároky na genetické zastoupení typů svalů.

Svalová paměť

 

Satelitní svalové buňky (jádra).  Jsou jádra, která zajišťují regeneraci a růst svalů.

 

Proteosyntéza. Proteosyntéza je růst svalů. Sval se zvětšuje a vytváří jádra (Svalové satelitní buňky)

 

Atrofie (Zmenšování svalů).

 

Zmenšování svalů. Při úbytku svalové hmoty na jádra zůstávají. Při zmenšování svalů se zmenší i satelitní buňky a přežívají na úsporný režim.

 

Svalová paměť a stáří. Naše svaly v mládí nám díky svalové paměti mohou udržet lepší kondici než u lidí, kteří nesportovali. Svalová jádra se nám uchovávají a ve stáří můžeme lépe regenerovat a posílit svalovou hmotu.

 

Svalová paměť před operací. Před operací se může doporučovat posilování v oblasti okolo místa operace. (Například: Operace kolene). Satelitní jádra nám pomůžou v rekonvalescenci posílit svaly okolo místa úrazu, oslabení.  Posilovaní před operací by měla být konzultována s doktorem a neměla by ještě více poškodit danou oblast.

 

Svalová paměť mozku

Automatizace pohybu. Při opakování pohybu si pohyb takzvaně automatizujeme. To znamená, že dokážeme provádět složitý pohyb bez přemýšlení nad tím, jaký pohyb vykonáváme.

Příklad: Řízení auta. Nejdříve člověku dělá problém zároveň řídit a řadit. Následně po mnoha zkušenostech je řízení rutina a na řízení se tak nemusíme soustředit.

Pohybový stereotyp. Při opakování vznikne pohybový stereotyp. Pohyb, který se opakuje stejně. Vytvoření stojí mnoho a mnoho opakování.

Varování. Můžeme se naučit, pohyb špatně, následně je daný pohyb obtížné změnit. Náš mozek často nepozná špatný pohyb.

Aktin a myozin

Aktin a myozin jsou dvě hlavní bílkoviny, které hrají klíčovou roli při svalové kontrakci. Tato kontrakce umožňuje svalu stahovat se a vyvíjet sílu. Zde je jednoduchý popis, jak funguje aktin ve svalovém vláknu ve spojení s myozinem:

  1. Aktin:
    • Aktin je bílkovina, která tvoří tenké vlákno ve svalovém vláknu.
    • Aktinová vlákna jsou uspořádána do dvou řad podél délky svalové buňky.
    • Aktin má vázané regulační bílkoviny nazývané troponin a tropomyosin, které regulují přístup myozinu k aktinu.
  2. Myozin:
    • Myozin tvoří tlusté vlákno, které je umístěno mezi aktinovými vlákny.
    • Myozin obsahuje “hlavu” a “ocas”. Hlava obsahuje místo pro vazbu na aktin a místo pro vazbu na energii obsaženou v ATP (adenosintrifosfátu).
    • Myozin je schopen pohybovat se po aktinu díky energii uvolněné při štěpení ATP.
  3. Kontrakce:
    • Při stimulaci svalového vlákna nervovým impulsem se uvolňuje vápník v svalové buňce.
    • Vápník se váže na troponin, což mění konformaci troponinu a umožňuje tropomyosinu odstoupit od aktinu.
    • Myozin pak může vytvořit můstky s aktinem. Při štěpení ATP myozinová hlava sklouzne podél aktinu, stahujíc ho k sobě.
    • Tento proces se opakuje, což způsobuje, že aktinová a myozinová vlákna sklouzávají jedno přes druhé, což způsobuje kontrakci svalu.

Šlachy a vazy

 

Definice: Úkolem vazů a šlach je spojovat jednotlivé části pohybového aparátu, jako jsou kosti, svaly a klouby, a udržovat je ve správné poloze. Kromě toho vazy a svaly zajišťují, aby pohyby byly kontrolované. Vazy jsou důležité i v místech, kde se nacházejí vnitřní orgány: zde jednak zajišťují správnou polohu těchto orgánů, jednak je chrání před vnějšími mechanickými vlivy, např. tlakem nebo nárazem.

Vazy:

Vaz (lat. ligamentum) v pohybovém aparátu navzájem spojuje dvě kosti, obvykle v blízkosti kloubu. Vazy tohoto typu slouží ke stabilizaci kloubů, vedení jejich pohybů a omezení jejich rozsahu.

Šlachy:

Šlacha (lat. tendo) zajišťuje spojení mezi svalem a kostí. Při pohybu nebo udržování polohy šlacha přenáší na kost svalovou sílu.

  • Játra

    Játra jsou největším vnitřním orgánem a centrálním orgánem látkové výměny (metabolismu).

    Mají klíčovou roli v metabolismu sacharidů, tuků i bílkovin. Jsou největší trávicí žlázou, která produkuje žluč, i žlázou endokrinní, ve které se tvoří některé hormony.

    Jsou zásobním orgánem, ukládají glykogen, železo a některé vitamíny a minerály, jsou v nich tvořeny bílkoviny krevní plazmy a nezastupitelná je jejich úloha při detoxikaci organismu.

    Úkoly

Ledviny

Ledvina je savců je párový orgán uložený po stranách páteře v retroperitoneálním prostoru. Má celou řadu funkcí. Slouží k udržování stálosti vnitřního prostředí a odstraňování odpadních produktů, které z těla odcházejí v podobě moči.

Funkce ledvin

  • Tvorba primární moči a úprava na definitivní moč (hypertonický);
  • exkrece moči (hlavně močovina), metabolity;
  • udržování homeostázy, regulace acidobazické rovnováhy;
  • endokrinní funkce (renin, erytropoetin, 1,2-dihydroxycholekalciferol);
  • regulace objemu vody v těle;
  • vylučování toxických látek, léků a jiných metabolitů;
  • regulace krevního tlaku.

Buněčná stěna

Úvod: Živočišné buňky, včetně buněk lidského těla, nemají buněčnou stěnu, jak je známa u rostlinných buněk nebo bakteriálních buněk. Místo toho mají živočišné buňky buněčnou membránu, která je základní ochrannou a regulační strukturou, oddělující buňku od okolního prostředí.

Ložení: Buněčná membrána živočišných buněk je složena z dvojvrstvy fosfolipidů, což jsou molekuly tvořené hydrofobními (vodonepřitažlivými) a hydrofilními (vodopřitažlivými) částmi. Tato fosfolipidová dvojvrstva vytváří lipidovou membránu, která je průchodná pro některé malé nepolární látky, ale nepropouští větší nebo nabité molekuly bez aktivního transportu.

Buněčná membrána je důležitá pro několik buněčných funkcí:

  1. Ochrana: Buněčná membrána chrání obsah buňky před vnějším prostředím a kontroluje, které látky mohou vstoupit do buňky a které z ní mohou vystoupit.
  2. Regulace průchodu látek: Membrána obsahuje různé druhy bílkovin, které slouží k regulaci průchodu látek do a z buňky. Tyto bílkoviny mohou být kanály, transportéry a receptory.
  3. Komunikace: Membrána obsahuje různé druhy receptorů, které umožňují buňce vnímat signály z okolního prostředí a reagovat na ně.
  4. Adheze: Membrána hraje roli při adhezi buněk k jiným buňkám nebo k buněčnému matrixi.

Poznámka: Buněčná membrána je klíčovým prvkem živočišných buněk a umožňuje jim interagovat s okolním prostředím, přijímat živiny a hormony, a regulovat své vnitřní prostředí. V porovnání s buněčnou stěnou rostlinných buněk, která je pevná a neprostupná pro mnoho látek, je buněčná membrána živočišných buněk mnohem flexibilnější a umožňuje živočišným buňkám reagovat na změny v okolním prostředí.

 

  • Procesor (CHIP) „mozek“ buňka
  • Filtrem (celnici) pouští či udržuje látky.
  • Umožňuje komunikaci s dalšími buňkami – RC obvod
  • Membrána – optimum -70 mV až -95 mV
  • Při opravě (dělení) se zvedá na dvojnásobek. Kondenzátor = Nezbytný kvalitní tuk

 

Přepálený tuk. Přepálený tuk projde oxidací a ztrácí elektrické parametry. Není dobrým izolantem a nemůže akumulovat v sobě dostatek elektronů.

Buněčná membrána a napětí. Pokut buněčná membrána nedokáže držet dostatečné napětí o dostatečné velikosti není schopná se dělit. Není schopná vykonávat další procesy.

 

Nouzový režim

Dostatek energie na rozdělení. Pokud má dostatek energie vznikne nová buňka rozdělením.

Nedostatek energie na rozdělení. Tělo funguje se starou buňkou.

Lymfatický systém

Lymfatický systém a mozek je propojený. Propojení je i mezi mozkem a imunitou. Je tedy možné myšlením zvýšit imunitní systém.

 

Co je lymfatický systém? Lymfatický systém je důležitý částí imunitního systému a slouží k ochraně těla před infekcemi a dalšími nemocemi. Hlavními funkcemi lymfatického systému jsou následující:

  1. Transport lymfy: Lymfa je bezbarvá tekutina, která obsahuje bílé krvinky, zbytky buněk, patogeny a odpadní látky. Lymfatický systém transportuje lymfu z tkání zpět do krevního oběhu. Tímto způsobem pomáhá udržovat rovnováhu tělních tekutin a odstraňovat odpadní produkty z tkání.
  2. Filtrace a obrana: Lymfatické uzliny jsou malé orgány, které se nacházejí v lymfatickém systému. Tyto uzliny slouží k filtraci lymfy a jsou místem, kde jsou bílé krvinky aktivovány k boji proti infekcím. Lymfatický systém je klíčovou součástí těla v boji proti infekcím.
  3. Absorpce tuků: Lymfatický systém také hraje roli při absorpci tuků z trávicího systému. V tenkém střevě se lymfatické cévy nazývající se lacteals podílejí na transportu tuků do krevního oběhu.

Lymfatický systém zahrnuje několik klíčových struktur:

  1. Lymfatické cévy: Tyto tenké cévy jsou podobné žilám a transportují lymfu z tkání do lymfatických uzlin a následně zpět do krve.
  2. Lymfatické uzliny: Tyto malé uzliny jsou rozmístěny po celém těle a slouží k filtraci a obraně proti infekcím.
  3. Slezina: Slezina je velký orgán, který hraje roli v produkci bílých krvinek a v eliminaci starých nebo poškozených krvinek.
  4. Tonsily (mandle): Tonsily jsou lymfatické uzliny v hltanu a krku, které pomáhají bránit tělo proti infekcím z dýchacího a trávicího systému.
  5. Kostní dřeň: Kostní dřeň je místo tvorby bílých krvinek a je důležité pro imunitní systém.

 

·         Lymfatický systém je nejen klíčový pro obranu těla před infekcemi, ale také hraje roli v udržování rovnováhy tekutin v těle. Když je lymfatický systém narušen, mohou vzniknout různá onemocnění a otoky, což může mít vliv na zdraví.

Mozek

Definice. Lidský mozek (encephalon) je řídící a integrační orgán nervové soustavy člověka. Řídí a kontroluje veškeré tělesné funkce, jako je činnost srdce, trávení, pohyb, řeč, ale i samotné myšlení, paměť či vnímání emocí.

 

Velikost a váha. Lidský mozek má objem asi 1450 cm3.  a váží přibližně 1300–1400 g, tedy 2 % lidské váhy.

 

Zmenšování mozku. Posledních několik tisíc let se mozek evolučně zmenšuje, a to patrně z důvodu socializace.

 

Potřebná energie. Spotřebuje asi pětinu veškeré energie, které tělo potřebuje.

 

Počet neuronů. Obsahuje asi 50–100 miliard (tedy asi 1011) neuronů, z nichž asi 10 % (1010) jsou pyramidální buňky v mozkové kůře.

 

Spojení mezi neurony. Mezi nervovými buňkami existuje až biliarda (tedy 1015) synaptických spojení. Mozek vytváří spojení mezi neurony. Neurony se spojují mezi s sebou.

 

 

 

 

Mozek a neuroplasticita

 

Zpomalování mozku. Mozek zpomaluje po 24. roku života.

 

Transformace mozku. Při zranění dokáže přetvořit spoje, aby obnovil předchozí funkce.

 

Staří lidé. I staří lidé dokážou vytvářet nové mozkové buňky.

 

Mýty o mozku

 

Používáme pouze 10 % svého mozku. Používáme celý svůj mozek. Nevyužíváme ho pouze celý najednou.

 

V mozku převažuje jedna hemisféra. Obě hemisféry na sobě závisí a pracují zároveň.

 

Demence je přirozená věc stárnutí. Demence, není přirozená a jde jí předcházet. Náš mozek může být plně aktivní až do naší smrti.

 

 

 

Rozdělení části mozku a funkce

 

 

Prodloužená mícha. Prodloužená mícha neboli Medulla oblongata, v praxi často pouze oblongata, je přechodem mezi míchou a mozkovým kmenem. Prodloužená mícha (latinsky: medulla oblongata) je část centrální nervové soustavy obratlovců, která je spojovacím článkem centrální nervové soustavy mezi koncovým mozkem a páteřní míchou. Stavbou se částečně podobá páteřní míše, ale zanořuje se do ní řada struktur zadního a středního mozku. Evolučně představuje nejstarší část mozku.

 

Varolův most. Varolův most (latinsky pons Varoli) je částí zadního mozku (rhombencephalon). Je umístěn v dolní části mozku a bezprostředně navazuje na prodlouženou míchu. Z druhé strany na něj navazuje střední mozek. Tyto 3 části dohromady tvoří tzv. mozkový kmen – jím procházejí všechny dráhy nervů z mozku do míchy.

 

Střední část Varolova mostu je tvořena především motorickými vlákny, okolo ní je šedá mozková kůra. Vystupuje z něj trojklaný nerv.

 

Mozeček. Mozeček (malý mozek, Cerebellum) je část mozku. Nachází se částečně mezi a částečně pod týlními laloky mozkových hemisfér. Vpředu přiléhá k střednímu mozku, Varolově mostu a prodloužené míše. S kmenovými strukturami CNS je na každé straně propojen třemi pedunkuly (horním, středním a dolním). Mozeček má stejně jako přední mozek vrstevnatou strukturu – na jeho povrchu je šedá hmota tvořená těly neuronů, uvnitř je bílá hmota tvořená nervovými vlákny. Povrchová šedá vrstva – mozečková kůra – je silně zvrásněná jemnými záhyby, které jsou do určité míry pravidelně a souběžně orientované. V řezu mozečkem toto uspořádání vytváří strukturu označovanou jako strom života (Arbor vitae). Hmotnost mozečku odpovídá asi 1/10 hmotnosti předního mozku, jeho povrch je však velký asi jako 3/4 povrchu předního mozku.

 

Mozeček zajišťuje koordinaci pohybů (jemných, přesných, rychlých) a udržování rovnováhy. Jeho činnost je podvědomá. Na rozdíl od hemisfér předního mozku kontrolují hemisféry mozečku stejnolehlou část těla (levá levou a pravá pravou). Svou modulační činností navíc ovlivňuje i poznávací funkce (např. zpracování vizuálních (zrakových) informací, myšlení) a řeč.

 

Mozeček není pokládán za životně důležitou součást mozku – lidé jsou schopni uspokojivě žít i při jeho vrozeném nevyvinutí (agenezi). Avšak jeho poškození v dospělosti může mít závažné trvalé následky v podobě neurologické poruchy zvané mozečková ataxie. Obdobnou poruchu způsobuje vliv nadměrného množství alkoholu na tuto část mozku v průběhu opilosti, jde např. o známé poruchy rovnováhy (“motání se”) u opilců.

 

 

Střední mozek. Střední mozek (latinsky: mesencephalon) je oddíl centrální nervové soustavy, který umožňuje zprostředkování důležitých reflexů a procházejí jím dráhy, které vedou signály z páteřní míchy do mozečku a mozkové kůry, a také vzruchy opačným směrem z mozkové kůry a bazálních ganglií do mozečku, prodloužené a páteřní míchy.

 

Mezimozek

Mezimozek (latinsky diencephalon) je soubor mozkových struktur okolo třetí mozkové komory. Navazuje na horní konec mozkového kmene, uložen mezi hemisférami koncového mozku.

 

Nápadně vyklenuté části jsou dva thalamy, které tvoří stěnu III. komory mozkové.

 

 

Je tvořen 5 různými oddíly:

 

  • thalamus: struktura umožňující převod nervových impulzů z periferie do mozkové kůry.

 

  • metathalamus: součást zrakové a sluchové dráhy (corpora geniculata lateralia a medialia).

 

  • hypothalamus: ústředí mnoha vegetativních, endokrinních a emočních funkcí, je spojen s podvěskem mozkovým (hypofýza) Hypothalamus (původní český název je podhrbolí, slovensky se někdy nazývá podlôžko) je částí mezimozku (diencephalon). Jeho činnost spočívá hlavně ve slaďování jednotlivých vnitřních orgánů do komplexní odpovědi. Například připravuje všechny orgánové soustavy na zvýšenou fyzickou nebo psychickou zátěž.

 

  • epithalamus: tvořený šišinkou (corpus pineale), endokrinním orgánem produkujícím melatonin.

 

  • subthalamus: několik mozkových jader se vztahem k plánování pohybů

 

Koncový mozek. Koncový mozek (také velký mozek, latinsky: telencephalon) tvoří u člověka zdaleka největší oddíl centrální nervové soustavy (CNS), ale také u ostatních savců zabírá větší díl hlavového oddílu CNS. Vývojově je nejmladší částí CNS. Skládá se ze dvou polokoulí (hemisfér), které jsou spojeny vazníkem (corpus callosum). Povrch koncového mozku je pokryt pláštěm (pallium), který je tvořen mozkovou kůrou (cortex cerebri). Hemisféry obsahují postranní komory, které komunikují otvory s III. komorou uloženou v mezimozku. Skrze mokovod (aquaductus Sylvii) je III. komora propojená se IV. komorou v zadním mozku a míšním kanálem v páteřní míše. Systémem komor cirkuluje mozkomíšní mok. (liquor).

 

Mozkové pleny. Mozkové pleny či také mozkové obaly nebo blány jsou tenké vazivové vrstvy, které obalují mozek a míchu. Obecně však všechny slouží k ochraně citlivých nervových struktur uvnitř, a proto k jejich rozvoji dochází především u suchozemských skupin obratlovců.

 

Neurotransmitery. Chemické látky, které předávají informace. Nepřímé spojení mezi neurony. Zakřivují okolní neuron, kterého se fyzicky nedotýká. To vyvolá opět aktivitu na elektrické bázi.

Druhy neurotransmiterů: Adrenalin, noradrenalin, dopamin, oxytocin. Mohou

Nemoci mozku

Infekční onemocnění – Zánět mozkových blan a mozku

Degenerativní onemocnění mozku – Alzheimerova choroba (degenerativní onemocnění mozku – zánik některých mozkových buněk) a Parkinsonova choroba porucha pohybu způsobená změnami v distribuci důležitého mediátoru dopaminu

Degenerativní onemocnění nervů – roztroušená skleróza (autoimunní postižení nervových obalů – (porucha koordinace pohybů, řeči), Amyotrofická laterální skleróza degenerace nervových kořenů s nejasnou příčinou (postupně se rozvíjející porucha koordinace pohybů až smrt na obrnu dýchacích svalů)

Mozková mrtvice – poškození mozkové tkáně krvácením nebo nedokrvením; mezi její následky patří zejména trvalé poruchy pohyblivosti

Migréna – porucha cévního zásobení způsobující intenzivní bolesti

Epilepsie – porucha vzniku vzruchu v mozkové kůře vedoucí k specifickým záchvatům provázeným křečemi nebo ztrátou vědomí

 

Schizofrenie

Deprese

Rakovina v mozku – nádory v mozku jsou všeobecně považovány za maligní, i když nemetastazují. Mohou vzniknou samy od sebe přímo v mozku samotném nebo do něj být zaneseny z jiného metastazujícího nádoru jinde v těle.

Mozkové smysly

Vnímání polohy těla (Propriocepce). Víme, kde se nachází naše tělo.

Smysl pro rovnováhu. Naše vnitřní ucho. Takový GPS systém našeho těla.

Smysl pro bolest. Smysl, který nám ukazuje, kde by mohlo být něco špatně a upozorní nás to.

Smysl pro vnímání teploty. Abychom přežily musíme vnímat teplotu částí těla a našeho okolí.

Smysl pro plynutí času. Lidé jsou schopni rozeznávat přítomnost, minulost a přemýšlet i o budoucnosti.

Vnitřní potřeby, hlad, žízeň a vylučovací potřeby. K přežití potřebujeme tyto základní potřeby, související s dopaminem.

 

Fakta o mozku

Barva mozku. Je růžová a žlutá.

Poslední dospívající orgán. Mozek dospívá okolo 25. roku života.

Průtok krve za minutu. Mozkem protéká 750 až 1000 ml krve za jednu minutu.

Rychlost vizuálního zpracování. Mozek zvládne zpracovat vizuální obraz rychleji, než je naše mrknutí.

 

Jak funguje paměť?

 

Paměť. Paměť zpracováváme pomocí obrázků. Na vytvoření obrazů pracuje více částí mozku najednou.

Mozek a příběh. Jakmile vzpomínáme mozek nám vypráví příběh. Jak něco vypadalo, jak něco vonělo, co jsme cítili.

 

Jak se vzpomínka vytváří?

Budování vzpomínky. Budování vzpomínky putuje do hipokampu, kde všechny vzpomínky a pocity dá do jednoho obrazu.

Ukládání si paměti. Z krátkodobé paměti se stává paměť dlouhodobá. Dlouhodobá paměť slouží pro naši budoucnost.

Ukládání vzpomínek narušuje alkohol a nedostatek spánku. Alkohol a nedostatek spánku zhoršuje ukládání si vzpomínek z krátkodobé do dlouhodobé paměti.

Mozek ve spánku filtruje informace. Mozek ve spánku třídí informace, které považuje za důležité a které ne. V noci se vytváří propojení mezi neurony a některé vzpomínky lépe zachovává.

 

Vyhledávání v paměti. Mozek dostane informaci, že potřebuje danou vzpomínku. Mozek ze svých různých částí vyhledá souvislosti.

  • Typy pro kondici mozku

    Pohyb. Kondiční i silový pohyb, učení se nových pohybů a pohybových vzorců. Neaktivita je 2krát smrtelnější než obezita. Doporučený pohyb pro tělo je 30 minut denně 5 dní v týdnu, což je150 minut týdně. Mozek se díky pohybu lépe prokrvuje.

    Začít cvičit i v pozdním věku, tedy i po 60 má pozitivní účinky na tělo i mozek.

    Kvalitní spánek. Potřeba spánku je individuální ale je to kolem 7-8 hodin denně.

    Učení se. Vytváření nových mozkových spojů a neuronů. Mozek je plastický a mění se celý život. Je důležité zařazovat a přehodnotit své staré informace. Každý rok bychom si měli říkat, že jsme dělali spoustu věcí špatně a že máme mnoho nových informací.

    Strava. Ne průmyslně zpracované potraviny, takzvaně celistvé. Omezení cukrů. Jíst ovoce a zeleninu. Přijímat zdravé tuky. Doplňovat tekutiny. Nepřejídat se. Užívat si jídlo.

    Aktivita. V pozdějším věku je nejhorší věcí přestat být aktivní. Jak fyzicky, tak mentálně, nebo sociálně. Je hrozně důležité udržet si tyto typy kondice.

    Nic nedělat. Občas je dobré nic nedělat. Nedívat se do mobilu, na televizi nebo jinou elektroniku. Pouze odpočívat a přemýšlet. Při přemýšlení si vytváříme nové synapse a propojujeme vědomosti.

    Orientace. Určování polohy a směru, orientace v prostředí je jedna z nejtěžších procesů v našem mozku. Díky tomu procvičujeme náš mozek.

    Nuda. Nic neděláním a přemýšlením bez rozptylujících okolností. Může to být i meditace. Upevňuje nám to spojení mezi neurony.

    Plánování. Plánování budoucnosti procvičuje náš mozek.

    Pobyt v přírodě. Náš mozek je nastavený pro život v přírodě. Život v moderní společnosti přetěžuje náš kognitivní systém. Pobyt v přírodě snižuje stres a také snižuje výrobu stresového hormonu kortizolu.

    Interakce s lidmi. Interakce s lidmi podněcuje nové myšlenky. Rozvíjí se nám jiné pohledy na vnímání světa z různých úhlů pohledu.

    Psaní si deníku. Psaním deníku si můžeme upevňovat informace. Opakovat si je. Vracet se k informacím. Propojovat si informace. 

  • Mozek a toxické látky

    Zvýšení toxických látek v mozku. Stárnutím a nespavostí se nám v mozku ukládají toxické látky, které škodí našemu mozku.

    Boj proti toxickým látkám. V mozku máme systém, který se zaměřuje na odstranění toxických látek. Je pojmenovaný jako glymfatický systém.

     

    Negativní aspekty pro mozek

    Nečinnost mozku. Nečinností mozku se zmenšuje hipokampus a zvyšuje se riziko demence.

    Vystavení se městu a moderní společnosti. Náš mozek je nastavený pro život v přírodě. Život v moderní společnosti přetěžuje náš kognitivní systém.

    Osamělost. Při osamělosti se zvyšuje riziko Alzheimerovi choroby až o 50 % což je velké číslo. Lidé jsou společenští tvorové.

     

    Orientace. Určování polohy a směru, orientace v prostředí je jedna z nejtěžších procesů v našem mozku. Díky tomu procvičujeme náš mozek.

    Nuda. Nic neděláním a přemýšlením bez rozptylujících okolností. Může to být i meditace. Upevňuje nám to spojení mezi neurony.

    Plánování. Plánování budoucnosti procvičuje náš mozek.

    Pobyt v přírodě. Náš mozek je nastavený pro život v přírodě. Život v moderní společnosti přetěžuje náš kognitivní systém. Pobyt v přírodě snižuje stres a také snižuje výrobu stresového hormonu kortizolu.

    Interakce s lidmi. Interakce s lidmi podněcuje nové myšlenky. Rozvíjí se nám jiné pohledy na vnímání světa z různých úhlů pohledu.

  • Nervový systém, neurony, mozek

     

    Rozdělení nervového systému. Dvě části. Centrální a periferní. Je tvořená z nervové tkáně, ta je tvořena z neuronů a glií.

    Glie. Neuroglie (glie, gliová tkáň) je podpůrná tkáň, která spolu s neurony tvoří nervový systém.

    Neuropil. Část šedé hmoty mozkové, která vyplňuje prostory mezi perikaryi a cévami. Jedná se o nervová vlákna, synapse a výběžky gliových buněk. Při světelné mikroskopii se jeví jako amorfní substance.

    Axon. Axon je výběžek nervové buňky (neuronu) sloužící jako informační výstup při přenosu informace mezi neurony nebo mezi neuronem a jinými buňkami.

    Perikaryon. Tělo neuronu (perikaryon, neurocyt, soma).

    Dendrity. Dendrity jsou krátké výběžky neuronu dostředivého typu, které přijímají vstupní informaci.

    Centrální. Mozek a mícha.

    Schwannovy buňky.  Schwannovy buňky jsou buňky patřící do skupiny neuroglií.

    Ganglie. shluk nervových buněk. Uzlina.

    Šedá hmota. Kortex. Šedá kůra mozková. Má typické zvrásnění.  Šedá hmota je rozdělená na kůru a na jádra, které jsou hlouběji v mozku.

    Dráha. Spojení neuronů, ve kterých probíhá informace.

    Synapse. Spoj mezi neurony, který však mezi sebou není fyzicky vázán. Mezi neurony jsou neurotransmitery. Hormony, které předávají informace. Říká, jestli má jít informace dál nebo ne.

Sedm a půl kapitoly o mozku

 

Náš mozek slouží primárně k přežití. Po věky se náš mozek vyvíjel, abychom mohli přežít v našem prostředí.

Smysli. S lepším zrakem, pohybem a vnímáním okolí se nám musel zlepšovat a zvětšovat mozek. Abychom lépe pracovali s informacemi a mohli přežít.

Alostáza. Význam tohoto slova je hospodaření v živém těle. Mozek hospodaří s energií. Snaží se, abychom museli vynaložit, co nejméně energie a přežili jsme a mohli jsme se rozmnožit. Mozek hospodaří s glukózou, solemi vodou a dalšími biochemickými látkami.

Synapse. Spoj mezi neurony, který však mezi sebou není fyzicky vázán. Mezi neurony jsou neurotransmitery. Hormony, které předávají informace. Říká, jestli má jít informace dál nebo ne.

 

Hub, huby. Centra v mozku mezi s sebou komunikují. Vždy fungují několik částí najednou. Jsou přepojovací uzly v mozku. Přímé přepojení, by znamenalo přetížení a velkou spotřebu energie.

 

Naše mozky se ovlivňují. Kultura nám ukazuje, jakým způsobem přemýšlíme. A to kultura těch nejbližších kolem nás. Naše mozky se ovlivňují podle našeho okolí. Mezi východním a západním světem, jsou velké rozdíly v přemýšlení o stejných tématech.

Děti a mozek. Lidský dětský mozek se rodí nevyvinutý. Lidský mozek se do finální formy vytvaruje v 25 roku života. První roky života však potřebují největší pozornost. Děti potřebují slyšet, potřebují lidský kontakt. Přirozeně, držíme mimina ve vzdálenosti, tak aby byli schopni rozeznávat náš obličej. Cítili náš pach. Bez přímého kontaktu a pozornosti a kvalitního přísunu potravin se dětský mozek nevyvine správně a následně vznikají poruchy.

Ladění. Ladění mozku znamená posilování neuronových spojů. Rozvětvení dendritů. Posilují se důležité spoje. Aby, informace lépe komunikovali, po celém mozku.

Prořezávání. Znamená oslabování neuronových spojů, které aktuálně pro nás nejsou, tak důležité. Kdyby, náš mozek jen posiloval spoje mozek by se přetížil. To souvisí s hospodařením energie.

Ladění a prořezávání. Tyto dva děje pracují současně. Celý náš život se mění a říkáme tomu neuro plasticita. Zvuky, které známe slyšíme více než ostatní, známé obličeje poznáme v davu. To vše díky ladění a prořezávání.

Sdílená pozornost. Naši rodiče nám ukazují, na co se máme zaměřit v dětství. Ukazují nám auto na ulici. Ukazují nám, na jaký obličej v davu se máme zaměřit. Od dětství se snažíme rozeznávat detaily v obličejích lidí, proto lépe rozeznáváme své etnikum a cizí etnika nám připadají stejné. Díky tomu se můžeme zaměřit na důležité detaily a nemusíme zpracovávat veškeré informace i to souvisí s úsporou energie.

Niche. V dětství se naučíme rozeznávat v prostředí, co je pro náš tělesný rozpočet důležité a co můžeme ignorovat. Toto naše prostředí nazýváme niche. Lidský mozek má největší niche ze všech druhů. Jde o naše vnímání světa. Naši blízcí přátele nám pomáhají vytvářet naše niche. Poté, co se něco naučíme a děláme pravidelně už nemusíme zaměřovat pozornost. Jsou to naše automatismy. Niche představují naše zkušenosti z minulosti i současnosti.

Předvídání. Náš mozek se snaží vše předvídat. Předvídání šetří naši energii. Předvídání nám zachraňuje život. Předvídáme predátory. Předvídáme, kdy budeme potřebovat jíst a pít. Předvídáme vše. Náš mozek se snaží však, co nejblíže přiblížit realitě.

Iluze. Náš mozek může vytvořit, co potřebuje. Může si vymýšlet. Přibarvuje si věci, jak potřebuje. Vymýšlí si nepřátelé, které v prostředí nejsou. Vidíme lidi, přitom to může být pytel v opřený v dálce. Mozek nás radši desetkrát upozorní na hrozbu, než abychom jednou udělali chybu. Mozek se nás snaží udržet naživu.

Svět je smysluplná halucinace. Vše, co vnímáme z okolního světa zpracujeme v mozku. Náš mozek zpracuje informace, které nás bombardují z okolního světa. Informace přicházejí v podobě světelných vln podle různé vlnové délky přes sítnici a mozek zpracuje vizuální svět a my vidíme. Zvuky zpracováváme podobně přes bubínek. Hmatové schopnosti zpracováváme zase tlakem, ale náš mozek tyto informace interpretuje tak aby nám dávali smysl.

Sklenka vody. Měli jste už někdy žízeň a napili jste se a žízeň odezněla? Proč, když se voda do krevního oběhu dostane až za dvacet minut? Mozek předvídá to, že žízeň je zažehnaná ještě, než ve skutečnosti je.

Odpovědnost. Jsme odpovědni za své chování, když si náš mozek konstruuje představy? Náš mozek je zaměstnaný predikcí a často si neuvědomuje, co děláme. Vědci se přou, zda jsme odpovědni za své činy, když náš mozek vytváří i mylné představy.

Jsme odpovědni za své chování. Jsme odpovědni za své chování více než si myslíme. V dospělosti si můžeme vybírat, co se naučíme a jak budeme reagovat. V dětství nás může nevhodná výchova poznamenat, můžeme mít poruchy a podobně. Jakmile jsme však zodpovědní za sebe jsme odpovědni za to, co se učíme. Jestli se naučíme kousat si nehty v mládí, budeme to dělat nevědomky v následujících letech. Jestli se naučíme na partnera být sprostí, poté to budeme následně praktikovat nevědomky. Jestlipak se naučíme vybouchnout vzteky, když se nám něco nelíbí, poté budeme vybuchovat vzteky nevědomky.

Propojené mozky. Naše mozky se nevědomky propojují. Náš srdeční tep se s blízkými v kontaktu synchronizuje. Naše pohyby při tanci se synchronizují s ostatními. Jakmile našeho blízkého něco bolí dokážeme zmírnit bolest pouhým chycením za ruky.

Samota. Ve vysokém věku nám samota může zkrátit život i o několik let.

Stres a metabolismus. Při dvouhodinovém stresujícím období se zhorší náš metabolismus a uloží až o 104 více než normálně. Pokud by se dlouhodobý stres opakoval denně za rok můžeme přibrat o 5,5 kila.

Zpracování zdravých potravin při stresu. I když jíme zdravé oříšky a jsme ve stresu náš metabolismus zpracuje potravu, tak špatně, jako kdybychom místo zdravých oříšků dostali přepálený olej z hranolek.

Srdeční frekvence a monitoring

 

Bpm

  • Srdeční tepová frekvence počítá množství tepů za jednu minutu. Tepů /Min.

Klidová frekvence. Klidová tepová frekvence se pohybuje v rozmezí 60–75 tepů za minutu u běžné populace, vyšší je u žen.

Sportovci. Trénovaní (vrcholoví) jedinci ve vytrvalostní zátěži díky sportovní bradykardii až 35–45 tepů za minutu.

Fyzický a psychický stav. Frekvence se mění podle aktuální aktivitě člověka a podle aktuálního psychického stavu.

Aktuální tepová frekvence. Měřením aktuální tepové frekvence sledujeme úroveň fyzického zatížení. Čím náročnější pohybová aktivita, tím vyšší tepová frekvence a naopak.

Maximální tepová frekvence (SFmax, HRmax, MaxTF)

  • Tato hodnota odpovídá maximální intenzitě srdeční frekvence, kterou je organismus sportovce schopen při zátěži dosáhnout a krátkodobě i udržet.
  • Tato hodnota je velmi individuální a je ovlivněna mnoha faktory jako je věk, pohlaví, sportovní trénink a další.

 

  • Měření. Častěji používanou, avšak méně přesnou metodou je rovnice, která maximální tepovou frekvenci určí výpočtem 220 – věk u mužů a 226 – věk u žen. Tento výsledek je však jen orientační.

 

ZÓNY TEPOVÉ FREKVENCE

Regenerační zóna (velmi nízká intenzita) pod 55 % Max T F

  • Obnova energie po náročném fyzickém výkonu. Dochází k regeneraci svalstva, kardio – vaskulárního a imunitního systému po náročném tréninku, nemoci, psychickém či fyzickém vypětí.

Vytrvalostní zóna (nízká intenzita) 55–65 % Max TF

  • Získání vytrvalostního základu pro další trénink. Dochází k rozvoji vytrvalosti, zlepšení aerobní kapacity a efektivnějšímu spalování tuků.

 

Rychlostně vytrvalostní zóna (nízká až střední intenzita) 65–75 % Max TF

  • Rozvoj vytrvalosti a svalové síly, rozvoj kardio-vaskulárního systému při lehce „nepohodlné” zátěži, rozvoj schopnosti relaxace a soustředění během vzrůstající zátěže a únavy.

 

Silově rychlostní zóna (střední až vysoká intenzita) 75–80% Max TF

  • Rozvoj svalové síly. Zlepšení odolnosti vůči kulminaci laktátu.

 

Rychlostní zóna (vysoká až maximální intenzita) 80–92 % Max TF

  • Simulace zátěže při závodech, “vrchol tréninkového úsilí”. Rozvoj schopnosti využití zkušeností z předešlých tréninků.

 

 

Počítání maximální tepové frekvence. Příklad:

 

Muž

  • 220 muži – věk = maximální tepová frekvence
  • 220-24=196 tepů/minuta

 

  • Přesnější formou je, vykonávat maximální úsilí a měřit si přitom tepovou frekvenci. Může to být vybíhání a sbíhání do kopce bez pauzy. Využijeme přitom maximální snahu. Maximální tepová frekvence, je náš limit.

Žena

  • 226 ženy – věk= maximální tepová frekvence
  • 226-24=202 tepů/minuta
  • Ženy mají při aktivitě vyšší tepovou frekvenci než muži.

 

  • Přesnější formou je, vykonávat maximální úsilí a měřit si přitom tepovou frekvenci. Může to být vybíhání a sbíhání do kopce bez pauzy. Využijeme přitom maximální snahu. Maximální tepová frekvence, je náš limit.

 

Počítání zón tepové frekvence

  • Nejdříve zapíšeme nejvyšší naměřenou tepovou frekvenci.
  • Následně použijme trojčlenku na výpočet procent.
  • Napíšeme si kolika procent potřebujeme dosáhnout pro náš cíl (80 %)

 

Příklad:

  • Maximální tepová frekvence je 195 tepů/ minuta
  • Chceme zjistit Rychlostní zónu, která je od 80% maximální tepové frekvence.

 

100 % = 195

1 %=? 195:100 = 1,95

80 %=?  80 x 1 %=?  80 x 1,95 =156 tepů/minuta

Výsledek = 156 tepů/minuta

 

Srdeční hodnota a věk

S vyšším věkem klesá maximální hodnota bezpečného srdečního maxima.

Měření tepové frekvence

Náramkové hodinky

  • Snímají díky světlu, které prochází zápěstím a tím snímá tepovou frekvenci.
  • Hodinky jsou méně přesné.
  • Při zpocení zápěstí nemusí fungovat správně.

 

Hrudní pás

  • Hrudní pás je vlastně katoda, která snímá odezvy a dále je jako vysílač posílá digitální formou k přijímači (hodinky, počítač stroje, smartphone…)
  • Hrudní pás má lepší přesnost měření než u náramkových hodinek.

 

Jak může vypadat měření z aplikace?

 

Aerobní a anaerobní – tepová frekvence

Aerobní. U aerobního výkonu pracují svaly 1. typu. Pomalá svalová vlákna, využívající kyslík. Využíváme je u vytrvalostních sportů.

Anaerobní. Svaly 3. typu. Rychlá svalová vlákna. Silové sporty. Krátkodobá udržitelnost.

Upozornění: Oba systémy pracují zároveň pouze se liší % zastoupení.

Laktát

  • Kyselina mléčná, dále pouze laktát, je zjednodušeně řešeno určitým „meziproduktem“ glykolytické fosforylace, tedy enzymatického děje, který umožňuje svalovou kontrakci (stažení) při zátěži vyšší intenzity.
  • Laktát je sůl kyseliny mléčné, která vzniká ve svalech po náročném anaerobním cvičení.
  • Neutrální pH
  • Zdroj energie pro svaly.
  • Zkušení sportovci dokáží proměnit laktát v další zdroj energie.

Laktátová křivka

  • Grafické znázornění hodnot laktátu získaného při odběrech krve při narůstající zátěži.
  • V těle se rychle mění laktátová křivka a v každém svalu se mění. To nám říká, že se obtížně mění.

 

Tepová frekvence a laktát

  • Čím větší zátěž, tím větší tepová frekvence a kyselejší prostředí v krvi. To způsobuje laktát.
  • Čím menší zakyselení krve je, tím je sportovec zkušenější.

Bolí laktát?

 

  • Laktát a kyselina mléčná se často zaměňují. Nebo se tyto dvě sloučeniny považují za to samé.
  • Kyselina mléčná je ve spojení s bolestmi svalů tak trochu špatně pochopená. Při anaerobním cvičení totiž v těle nevzniká kyselina mléčná, ale laktát. Oba termíny jsou tak často používané ve stejném významu proto, abychom věděli, o čem je řeč.
  • Produkce laktátu při extrémní námaze má za následek pocit pálení ve svalech, která funguje jako sebeobrana těla proti přetrénování a zranění.
  • Když zvolníte, kyslík se uvolní a laktát se mění zpátky na sloučeniny, které organismus snadno zpracuje.

Oxidativní fosforylace. Tento termín se používá pro syntézu ATP na vnitřní membráně mitochondrií v průběhu dýchacího řetězce.

(Kyslík + Glukóza> 36 ATP> Energie)

(Kyslík + Mastné kyseliny> 100+ ATP> Energie)

To vyprodukuje CO2 – Oxid uhličitý a H2O – Oxidan (Voda)

Trénink a mitochondrie

Vytrvalost> Více mitochondrií

 

Vysoká TF> Efektivnější mitochondrie 

DNA – Deoxyribonukleová kyselina + Genetika a epigenom

 

DNA (z anglického deoxyribonucleic acid)

Co je DNA? DNA je nukleová kyselina, nositelka genetické informace všech organismů s výjimkou některých nebuněčných, u nichž hraje tuto úlohu RNA. DNA je tedy pro život velmi důležitou látkou, která ve své struktuře kóduje a buňkám zadává jejich program, a tím předurčuje vývoj a vlastnosti celého organismu.

DNA je v každé buňce našeho děla. Jde o návod, jak kompletně sestrojit organismus.

Dvoušroubovice

  • DNA je jedna dlouhá molekula, která je složena s dalších molekul.
  • Deoxyribóza. Jedna z molekul sacharidů.
  • Fosfát.

 

  • Tyto dvě molekuly tvoří jednu a druhou stranu šroubovice zároveň.
  • Drží informace v jedné struktuře.
  • Tyto dvě molekuly tvoří páteř DNA
  • Jedna strana šroubovice jde směrem nahoru a druhá dolů.

Dvoušroubovice. Dvoušroubovice (dvojitá šroubovice, anglicky double helix) je geometrický útvar, který se skládá ze dvou šroubovic se společnou osou (osou šroubovice) a shodnou vzdáleností od této osy, úhlem stoupání a chiralitou, které mají vzájemně posunutou fázi stoupání (někdy se implicitně předpokládá speciální, symetrický případ, kdy jedna šroubovice je souměrná ke druhé vzhledem k ose šroubovice).

DNA a písmenka v ní

  • Adenin
  • Cytosin
  • Guanin
  • Thymin
  • Jsou to molekuly, které nesou informace.
  • Tyto čtyři písmenka tvoří veškeré DNA našeho těla.
  • Ve dvoušroubovici se spojují.

Možné spojení jsou:

Adenin – Thymin

Cytosin – Guanin

  • Jsou napojeny na obrácenou stranu šroubovice
  • Jakmile víme, co je na jedné straně, dokážeme odvodit, co je na druhé straně.

Duplikace DNA a RNA

Helikáza. Helikáza je enzym účastnící se zejména replikace DNA. Je to protein, který se pohybuje přímo podél fosfodiesterových vazeb nukleové kyseliny a rozděluje dvoušroubovici do dvou izolovaných vláken (např. DNA, RNA nebo hybridní DNA-RNA) za použití energie z nukleotidové hydrolýzy.

Správné rozpletení dvoušroubovice je klíčovým okamžikem v procesech buněčného života zahrnující replikaci (Replikace DNA), transkripci (Transkripce (DNA)), rekombinaci a opravu poškozené DNA.

Exprese genu

Exprese genu (také genová exprese) je komplexní proces, kterým je v genu uložená informace převedena v reálně existující buněčnou strukturu nebo funkci. Během tohoto procesu se podle určitého genu (sekvenci v molekule DNA) procesem transkripce syntetizuje mRNA a podle ní se pak procesem translace syntetizuje bílkovina.

mRNA. mRNA je jednovláknová nukleová kyselina (RNA), která vzniká během transkripce DNA a slouží jako předpis pro výrobu bílkoviny na základě genetické informace přepsané podle genetického kódu. Zkratka „mRNA“ pochází z angličtiny, ve které se tato molekula označuje jako messenger RNA, což znamená „poslíček“. Také je známa pod názvy informační nebo mediátorová RNA.

RNA Ribonukleová kyselina

RNA. RNA je nukleová kyselina tvořená vláknem ribonukleotidů, které obsahují cukr ribózu a nukleové báze adenin, guanin, cytosin a uracil. Je zodpovědná za přenos informace z úrovně nukleových kyselin do proteinů a u některých virů je dokonce samotnou nositelkou genetické informace. V mnoha ohledech je podobná deoxyribonukleové kyselině (DNA), od které se liší jednak přítomností ribózy, kterou má ve své cukr-fosfátové kostře namísto deoxyribózy, a také tím, že využívá nukleovou bázi uracil namísto thyminu. Díky větší reaktivitě ribózy může molekula RNA zaujímat větší množství prostorových uspořádání a zastávat mnohem více funkcí než mnohem stabilnější DNA, která je využívaná buňkou především jako úložiště genetické informace. Molekula RNA je také na rozdíl od DNA obvykle jedno vláknová, často ovšem díky vnitřnímu párování zaujímá složitější strukturu, a v některých případech, například u některých virů, se vyskytuje i dvouvláknová RNA.

Fenotyp

je soubor všech pozorovatelných vlastností a znaků živého organismu. Fenotyp představuje výsledek spolupůsobení genotypu, epigenetiky a prostředí, které určují, jak bude organismus v daném znaku nakonec vypadat.

Platí rovnice: fenotyp = genotyp + epigenetika + prostředí

Jedinci se shodným genotypem nemusí mít stejný fenotyp, a naopak jedinci se stejným fenotypem nemusí mít stejný genotyp.

Epigenetika

Epigenetika. Epigenetika (od slova επί/mimo genetiku) je v moderním slova smyslu vědní podobor genetiky, jenž studuje změny v genové expresi (a tedy obvykle i ve fenotypu), které nejsou způsobeny změnou nukleotidové sekvence DNA.

Také epigenetické jevy mohou být děděny z buňky na buňku a z generace na generaci, tedy jak při mitóze, tak při meióze. Genom včetně epigenetických změn se označuje jako epigenom.

Rozlišnost epigenomu. I u dvojčat dochází k měnění epigenomu s přibývajícím věkem. Vlivem prostředí a jiných vlivů.

Mitóza

Mitóza. Mitóza je typ buněčného dělení, jehož úkolem je zajistit rovnoměrné předání nezredukované genetické informace dceřiným buňkám. Při mitóze předchází samotnému rozdělení buňky složitý proces rozdělení buněčného jádra, při kterém zůstává v dceřiných jádrech zachován počet chromozomů.

Meióza

Meióza. buněčné dělení, během kterého dochází k produkci buněk se zredukovaným počtem chromozómů (2n → 1n), což je základní proces umožňující pohlavní rozmnožování. Po kvantitativní stránce dochází k relativně rovnoměrnému rozdělení

Chromatin. Chromatin neboli jaderná hmota je komplex DNA a proteinů, které dohromady tvoří nukleohistonové (chromozomové) vlákno. V jádře, kde neprobíhá jaderné dělení, se nachází chromatin ve 2 podobách, heterochromatin a euchromatin.

Eukaryotická buňka. Eukaryotická buňka (eucellula) je buňka vyskytující se u eukaryot, což jsou organizmy, jež mají těla složená z buněk s diferencovaným jádrem a s biomembránovými strukturami. Existují jako samostatné jednobuněčné organismy (prvoci apod.), nebo jako součásti tkání mnohobuněčných organismů (živočichové včetně člověka, rostliny, atp).

Histony. Histony jsou malé bazické nukleoproteiny, které se podílejí na výstavbě nukleozomu, který je základem chromatinu v chromozomech. Nacházejí se zejména v jádře eukaryotních buněk, ale také v archebakteriích, což naznačuje příbuznost těchto dvou skupin.

Nukleoprotein. Nukleoprotein je jakýkoliv protein (bílkovina), na který je navázána nukleová kyselina. Je to vlastně bílkovina, v níž nebílkovinnou složku tvoří DNA nebo RNA. Většina nukleových kyselin se v buňce vyskytuje ve formě nukleoproteinů.

Nukleozom. Nukleozom je základní stavební jednotkou eukaryotického chromozomu, složenou z úseku DNA ovinutého kolem jádra z histonových proteinů.

  • Epigenom je soubor chemických modifikací a strukturních úprav DNA a histonů, které ovlivňují, jak se geny projevují a regulují jejich aktivitu, aniž by měnily samotnou sekvenci DNA. Toto epigenetické označení může mít vliv na expresi genů, což znamená, že může ovlivňovat, které geny jsou zapnuty (exprimovány) a které jsou vypnuty.

    Existují některé hlavní epigenetické mechanismy, které tvoří epigenom:

    1. Methylace DNA: Tato modifikace spočívá v přidání metylové skupiny k některým cytosinovým nukleotidům v molekule DNA. Methylace DNA může potlačit expresi genů v blízkosti metylovaných oblastí.
    2. Modifikace histonů: Histony jsou bílkoviny, kolem kterých se zavinutá DNA obíhá. Různé chemické modifikace histonů mohou ovlivňovat přístup k DNA a způsobovat, že geny jsou lépe či hůře dostupné pro transkripci (proces vytváření RNA na základě DNA).
    3. MikroRNA: MikroRNA jsou malé RNA molekuly, které mohou ovlivňovat stabilitu a translaci messenger RNA (mRNA), což zase ovlivňuje produkci proteinů z genů.
    • Epigenetické změny mohou být děděny a mohou být ovlivněny vnějšími faktory, jako je životní styl, výživa, expozice toxickým látkám a stres. Tyto změny mohou ovlivňovat genetiku následujících generací, aniž by došlo ke změně sekvence DNA. To je důležité, protože se jedná o mechanismus, který umožňuje buňkám reagovat na změněné podmínky a regulovat expresi genů bez trvalých změn v genetické informaci.

     

    • Epigenom hraje klíčovou roli v různých procesech, jako je vývoj, diferenciace buněk, imunitní odpověď, ale také v různých onemocněních, včetně rakoviny a neurodegenerativních onemocnění. Studium epigenomu pomáhá lépe porozumět tomu, jak geny a okolní prostředí spolupracují na vytváření komplexního biologického fenoménu

     

    • Epigenom je flexibilní a schopný reagovat na různé podněty z prostředí. Tato flexibilita umožňuje buňkám a organismům adaptovat se na změny v prostředí, což je důležité pro přežití a normální vývoj.

Evoluční antropologie

Co je přirozené?

 

Častá otázka v dnešní době je, co je přirozené? Je přirozené pít mléko? Je přirozené chodit v botách? Je přirozené být homosexuál? Odpověď, všechno je přirozené, když nám to příroda dovolila. Je přirozené rozdělávat oheň a opékat si jídlo? Přeci to jiná zvířata nedělala. Kdybychom to nedělali mi, tak tady nejsme, nemáme dostatek času na sociální interakci, nedostaneme do sebe dostatek bílkovin na výživu mozku, nemáme dostatečný spánek na utřídění informací. Je pití mléka nepřirozené? Když ho trávíme tak, proč by ne. Otázkou není jestli, je pro nás něco přirozené. Správnou otázkou je, jestli je to pro nás zdravé.

Největší evoluční přeměny

 

První přeměna: Nejranější předkové lidí se oddělili od lidoopí a vyvinuli se do podoby vzpřímených dvounožců.

Druhá přeměna: U potomků těchto prvních předků, australopitéků, se vyvinuly adaptace, aby se kromě ovoce mohli živit širokou paletou jiných potravin.

Třetí přeměna: Zhruba před dvěma miliony let si nejranější členové lidského rodu vyvinuli téměř (Byť ne zcela) moderní lidská těla a trochu větší mozky, díky kterým se z nich mohli stát lovci a sběrači.

Čtvrtá přeměna: Během doby, kdy se archaičtí lidští lovci a sběrači úspěšně šířili po většině území Starého světa, se jim vyvinuly větší mozky a větší, pomaleji rostoucí těla.

Pátá přeměna: U moderních lidí se rozvinuly zvláštní schopnosti jazyka, kultury a spolupráce, díky nimž se rychle rozptýlili po celém světě a zůstali jediným přežívajícím druhem člověka na této planetě.

Šestá přeměna: Zemědělská revoluce, kdy si lidé místo lovu a sběru začali svou potravu pěstovat a chovat.

Sedmá přeměna: Průmyslová revoluce, která započala, když lidskou práci začaly nahrazovat stroje.

Stres z hlediska evoluce

 

  • Stres je základní reakce člověka, klíčová pro přežití, a má kořeny v evoluční historii lidského druhu:
  1. Ochrana v rizikových situacích: Stresová reakce funguje jako ochranný mechanismus v rizikových situacích. Evolucí byla vyvinuta jako odpověď na okamžité nebezpečí, aktivující reakce typu “boj nebo útěk”.
  2. Příprava na pohybovou aktivitu: Stres připravuje organismus na vysokou pohybovou aktivitu. Zvyšuje oběh krve, prokrvuje končetiny, srdce a plíce. Dochází k redistribuci krve z orgánů do klíčových oblastí těla, což je evoluční adaptace k rychlému fyzickému výkonu.
  3. Metabolické změny: Stres způsobuje metabolické změny, včetně zvýšení tlaku. Odkrvují se méně nezbytné orgány a zvyšuje se vylučování hormonů, které přispívají k okamžitému přežití.
  • Celkově lze chápat stresovou reakci jako evoluční strategii, která umožňuje rychlou adaptaci organismu na okolní prostředí a zvyšuje šance na přežití v nepředvídatelných situacích.

Stres v nás vyvolává dvě reakce

 

Boj a Útěk:

  • První reakce na stres je evoluční mechanismus “boj nebo útěk”.
  • Organismus se připravuje buď na boj s ohrožením nebo na rychlý útěk, což bylo klíčové pro přežití v dobách lovců a sběračů.

 

Dvě Základní Strategie:

  • Z evolučního hlediska reprezentují dvě základní strategie: “utíkej a zachraň si život” nebo “bojuj o přežití nebo získej potravu”.
  • Krátkodobý stres často vyvolává potřebu boje, například při lovu, zatímco dlouhodobý stres může být spojen s hledáním potravy a bezpečím pro rodinu.

 

Dlouhodobý stres a ženy:

  • Dlouhodobý stres může být lépe zvládán ženami, což může být spojeno s historickými rolí čekání na muže (například při lovu) nebo s výchovou a bezpečím pro děti.
  • Evoluční adaptace mohou ženy predisponovat k lépe zvládání situací, které vyžadují dlouhodobou vytrvalost a strategické plánování.

 

Krátkodobý stres a muži:

  • Naopak, muži mohou lépe zvládat krátkodobý stres, což odpovídá potřebám boje, například při lovu.
  • Tato adaptace může být spojena s historickými rolí mužů jako lovci a bojovníků v dobách lovců a sběračů.
  • Celkově lze tuto rozdílnou reakci na stres interpretovat jako evolučně zakořeněné strategie přežití, adaptované na specifické role a výzvy v průběhu lidské evoluce.

Výzkum: Rozdíly ve schopnostech učení mezi mládětem orangutana a lidským dítětem

Podle provedených výzkumů se ukazuje, že rozdíl mezi mládětem orangutana a lidským dítětem nespočívá v samotné schopnosti pochopení, ale v efektivitě učení od jiných. Výzkum testoval schopnost obou druhů mláďat pracovat s různě tvarovanými předměty a umístit je do odpovídajících otvorů v krabici. V této činnosti si lidské dítě, šimpanz a mládě orangutana vedli podobně.

Klíčový rozdíl však vznikl, když bylo mláděti ukázáno, jak má výsledek vypadat. Lidské dítě dosáhlo větších úspěchů než ostatní mláďata, což naznačuje větší schopnost učení se pomocí pozorování a následné imitace.

Jedním z faktorů může být lepší vyvinutí zrcadlových neuronů u lidí. Zrcadlové neurony umožňují efektivní učení se prostřednictvím pozorování a imitace zdatnějších jedinců, což může přispět k rychlejšímu získávání dovedností a znalostí.

Tato schopnost pozorování nám umožňuje učit se od zdatnějších jedinců bez ztráty energie, což může být klíčovým prvkem v evolučních strategiích lidí ve srovnání s jinými primáty.

Dospívání (Homo erectus a dále)

Rychlost dospívání: Narozdíl od některých živočišných druhů, kde mláďata jsou schopná samostatného pohybu krátce po narození, lidská mláďata jsou velmi závislá na péči rodičů. Tento způsob dospívání je nejdelší mezi savci.

Růst mléčných zubů: Důležitou fází dospívání je růst mléčných zubů, což indikuje postupnou schopnost stravování pevnou potravou. Dítě je do té doby závislé na matčině stravě.

Samostatná chůze: Schopnost samostatné chůze je klíčovým milníkem v dospívání. U lidských dětí to obvykle nastává kolem tří let. Tato dovednost umožňuje dětem následovat matku a aktivně se podílet na skupinových aktivitách.

Interval mezi narozením dětí: Historicky matky často čekaly přibližně tři roky mezi narozením jednoho dítěte a následujícím. Toto období umožňovalo dítěti dostatečný čas na vývoj do fáze, kdy mohlo následovat matku a stát se aktivním členem skupiny.

Role babiček: Starší generace, zejména babičky, hrály klíčovou roli při péči o mláďata svých dcer. Tato podpora umožnila matkám starat se o více dětí a přispěla k přežití a rozvoji komunity.

Aktivní zapojení do tlupy: Dospělí jedinci, kteří se aktivně zapojovali do sociální struktury a spolupracovali s ostatními členy tlupy, se stávali klíčovými přispěvateli k prosperitě a přežití komunity.

Adolescence a vývoj mozku: Dospívání po pubertě, zejména adolescence, je doba, kdy dochází k významnému vývoji mozku. Tato fáze může být klíčová pro získání komplexních dovedností a adaptaci k náročnějším sociálním situacím.

Dospívání u Homo erectus a dalších homininů mělo pravděpodobně podobné charakteristiky, což pomáhalo formovat lidskou evoluci a společenskou strukturu

Vytrvalostní lov

 


Vytrvalostní lov

Vytrvalostní lov je unikátní loveckou strategií, kde lidé využívají své schopnosti běhu na dlouhou vzdálenost k pronásledování kořisti. Tato metoda má kořeny v evoluci a byla klíčová pro přežití raných lidských společností.

  1. Běh v horku a pocení:
    • Při běhu v horkém prostředí se lidé potí, což jim pomáhá efektivně ochlazovat tělo. To umožňuje dlouhotrvající pronásledování kořisti.
  2. Uzpůsobení na běh na dlouhou vzdálenost:
    • Lidé jsou evolučně uzpůsobeni k běhu na dlouhou vzdálenost, což umožňuje přechod kořisti ze chůze do trysku a postupné její unavení.
  3. Výhody vzpřímené chůze:
    • Vzpřímená chůze poskytuje menší plochu těla osvícenou sluncem, což zvířatům přes den minimalizuje tepelný stres.
  4. Překonání rychlejších zvířat:
    • I přesto, že jsou zvířata rychlejší a obratnější, vytrvalostní běh umožňuje lidem postupné dohnání a vyčerpání kořisti.
  5. Taktika pronásledování:
    • Lovci volí strategii pronásledování v odpoledním horku, využívají stínu a využívají střídavého běhu a chůze.
  6. Důležitost inteligence a zásob:
    • Lovci musí být inteligentní při stopování, a je nezbytné mít pitnou vodu v blízkosti. Terén částečně otevřené pláně jsou ideální pro tuto taktiku.
  7. Etnografické důkazy:
    • Existují etnografické důkazy o používání vytrvalostního lovu u různých kultur, včetně Křováků v jižní Africe, původních obyvatel Severní a Jižní Ameriky a Aboridžinců v Austrálii.

Evoluční nesoulady

 

Evoluční nesoulad definice: Evoluční nesoulady jsou problémy, které vznikli, tím že se chováme jinak, než na co nás evoluce připravila, největší zásluhou za to má kulturní a zemědělská revoluce.

Co způsobují evoluční nesoulady? Nesoulady jsou problém. Díky, chodu proti tomu, na co jsme byli nachystání nám vznikají problémy, které postihují celé lidstvo. Civilizační choroby. Deprese a psychické problémy. Obezita apod.

Kulturní revoluce. Je revoluce, kdy narozdíl od naší přírody vznikají změny, kvůli rostoucímu vlivu společnosti.

 

Soužití se zvířaty

Chování zvířat v lidské společnosti.

Od zvířat nedostáváme jen pozitivní dary jako, je maso, kůže mléčné výrobky, ale i soutu nemocí.

Zoonózy. Nemoci zvířat přenosné na lidi.

Parazitární onemocnění:

  • toxoplazmóza, toxokaróza
  • Nejčastější příznaky: zvětšení lymfatických uzlin, bolesti břicha, svalů, teplota, kašel.

Bakteriální onemocnění:

  • tularémie, listerióza, ornitóza, nemoc z kočičího škrábnutí
  • Při nemoci z kočičího škrábnutí se několik dní až týdnů po incidentu objeví bolestivé zduření nejbližší lymfatické uzliny. Onemocnění může být provázeno únavou a horečkou.

Virová onemocnění:

  • hantavirová infekce, leptospiróza, lymfocytová choriomeningitida. Některé z těchto onemocnění jsou zvlášť nebezpečné pro těhotné ženy a novorozence.

Spánek

  • Světlo. Světlo nám říká, že máme být bdělí.
  • Tma nám říká, že máme spát.
  • Kdy spát a kdy bdít? Světlo a tma nám jasně říkají, kdy máme být vzhůru a kdy spát.
  • Doba nočních světel. V dnešní době světel, což není tak dlouhá doba, nemáme žádný přirozený signál, kdy spát a kdy ne.
  • Půlnoc. Půlnoc, nám kdysi označovala, kdy je za námi. Nebylo to označení, kdy se chystáme spát.
  • Noční směny. Společnost se vyvinula, do doby, kdy se pracuje i v noci, což je pro nás nepřirozené.
  • Elektronická zařízení. Elektronická zařízení, které nás nutí bdít a světlo z nich, které nám říká, že je v podstatě ještě den a my nemáme jít spát.

Spánek a problémy:

  • Deprese a psychické problémy.
  • Zhoršení kognitivních schopností (Paměť, rozhodování).
  • Spánková deprivace.
  • Špatná regenerace.

Jídlo

  • Nezdravé jídla. Nezdravé jídla jsou většinou průmyslně zpracovaná.

 

  • Velké množství energie. Nezdravá jídla v sobě, nemají velké množství živin, které tělo potřebuje. (Bílkoviny, kvalitní sacharidy, zdravé tuky, vitamíny, vlákninu, minerální látky.

 

  • Proč nám nezdravé jídlo tak chutná? Je v něm hodně velké množství energie.

 

  • Proč chce tělo další? Protože v tom jídle není dost živin.

 

Nevhodná strava

  • tučná jídla
  • přeslazená jídla
  • přepálená jídla
  • přesolená jídla
  • příliš mnoho živočišných tuků

Odpočinek

  • V době lovců a sběračů jsme vynaložili velké množství energie. Lov na dlouhé vzdálenosti. Nošení jídla. Lov. Sběr. Zpracování jídla.

 

  • Důležitost odpočinků. Jelikož se jídlo neskladovalo, sběr a lov byl pravidelný a nezbytný pro naše přežití. To ale i odpočinek. Každá chvíle odpočinku, regenerace byla důležitá.
  • Proč jsme líní? Dnešní doba. V dnešní době, máme daleko méně přirozeného pohybu. To znamená, že nepotřebujeme tolik odpočívat. A místo nezbytnému odpočinku nám vzniká lenost.

Doba přebytku

Nikdy předtím jsme nežili v takovém přebytku jako dnes.

Poprvé žijeme v přebytku. Poprvé je více obézních lidí než těch podvyživených. Jedli jsme, co nám dopřála příroda. Spali jsme, když byla tma.

Rozhodování proti přírodě. Dnešní doba nás nutí se rozhodovat proti zájmu přírody. Co nám dřív zachraňovalo život nás teď může zabíjet.

Rozhodujeme se mezi:

  • Zdravím jídlem a nezdravím jídle.
  • Velkým a malým množstvím jídla.
  • Pohybem a odpočinkem (Leností)
  • Spánkem a bděním.

 

Problémy s přebytkem. V době, kdy se musíme rozhodovat nám stojí v cestě přirozené nastavení, které není konstruováno na dnešní dobu přebytku.

Civilizační choroby

Definice: Civilizační choroby (také nemoci z blahobytu). Je označení pro skupinu nemocí, které se častěji vyskytují ve vyspělých zemích než v zemích třetího světa. Předpokládá se, že jsou důsledkem moderního městského životního stylu. K tomu přispívá i to, že mnoho lidí ve vyspělých zemích kouří, pije alkohol, má nedostatek fyzické aktivity, trpí dlouhodobým stresem apod.

Výčet civilizačních chorob:

  • ateroskleróza
  • infarkt myokardu
  • cévní mozková příhoda
  • hypertenze
  • obezita
  • diabetes mellitus
  • rakovina
  • revmatické nemoci
  • předčasné porody a potraty
  • některé vrozené vývojové vady nervového systému novorozenců
  • Alzheimerova choroba
  • chronický únavový syndrom
  • zácpa
  • syndrom vyhoření
  • deprese

Řešení evolučních nesouladů

  • Přiblížení se životu lovců a sběračů. Nejde se vrátit ke kořenům ale, co jde upravit, to bychom měli zkusit.
  • Omezování se. Ve stravě. V odpočinku.
  • Přirozený pohyb jako je chůze. Běh. Házení. Druhy sezení (Ne na židli)
  • Kontakt s přírodou. Procházky. Odpočinek. Psychický klid.

Negativní dopady zemědělské revoluce

 

  1. Zvětšení populace: Pěstování plodin umožnilo růst populace, ale současně se zvětšil i počet méně kvalitních jedinců, kteří přežili.
  2. Rizika usazení: Usazování a chov zvířat přinesly rizika, zejména v přenosu nemocí od zvířat na lidi.
  3. Hladomory: Napadení plodin nemocemi vedlo k hladomorům, protože lidé byli odkázáni pouze na pěstování a neměli alternativní způsoby obživy.
  4. Dlouhodobý stres: Zemědělská revoluce přinesla dlouhodobý stres závislý na úrodě, což mělo negativní dopady na psychiku a pohodu obyvatel.
  5. Šlechtění zvířat: Lidé začali aktivně šlechtit zvířata. To mohlo zahrnovat zkřížení tučných a špatně pohybujících se zvířat, což vedlo k vytvoření nových druhů, například prasat.
  6. Kruté chování k zvířatům: Praktiky, jako je odřezávání čumáků prasatům nebo divokým prasatům, byly používány k omezení jejich schopnosti najít potravu sami, což bylo neetické a vedlo k závislosti těchto zvířat na lidské péči.

Celkově lze říci, že i přes pozitivní aspekty, měla zemědělská revoluce i negativní dopady na lidskou společnost.

Moderní problémy a změny ve životním stylu

  1. Stravování: Zavedení průmyslně zpracovaných potravin přineslo zásadní změny ve stravovacích návycích, což má negativní dopady na zdraví.
  2. Expozice chladu: V moderní době jsme odkloněni od původní expozice chladu, což může přispívat k některým zdravotním problémům.
  3. Zdravotní problémy: Bojujeme s problémy jako obezita, neinfekční nemoci, civilizační choroby a rakovina, což může být spojeno s moderním životním stylem.
  4. Nedostatek pohybu: Moderní sedavý životní styl přispívá k nedostatku pohybu, což má negativní dopady na fyzické zdraví.
  5. Dlouhodobý stres: Dřívější stres byl spíše krátkodobý a týkal se přežití, v moderní době se často jedná o dlouhodobý stres spojený s ekonomickými tlaky.

Kulturní revoluce a její kontext

  1. Začátek Kulturní Revoluce: Kulturní revoluce začala před 50 000 lety, postupně se rozvíjela s objevem ozdob, šperků a pokročilých nástrojů.
  2. První Zemědělská Revoluce: Před 12 000 lety následovala první zemědělská revoluce, což znamenalo život na jednom místě a nové výzvy spojené s pěstováním potravin.
  3. Dopady na Životní Podmínky: Změny v potravinovém režimu přinesly hladomory, zvýšené problémy se zuby a nemoci spojené se životem v blízkosti zvířat.
  4. Přirozený Výběr: Kulturní revoluce a moderní změny stále podléhají principům přirozeného výběru, který formuje naše přizpůsobení se prostředí.

Celkově lze konstatovat, že i přes technologický pokrok a kulturní změny jsme stále ovlivňováni biologickými faktory a evolučními procesy.

 

 

Lenost

Jsme líní od přírody. Dříve jsme měli mnohonásobně více pohybu. Proto náš mozek hledal možnost odpočinku. Pohyb jako nutnost přežít. Chodili jsme lovit a sbírat.

Dýchání a dopady dýchání ústy

 

Historický Kontext:

Dříve jsme dýchali převážně nosem, což je historicky považováno za přirozenější způsob dýchání.

 

Reakce na Stres:

Dýchání ústy často vzniká jako reakce na stresovou situaci, známou jako “Uteč nebo bojuj,” což může být odchýlení od původního dýchání nosem.

 

U Savců:

U savců, jako jsou krávy a ovce, je dýchání ústy často interpretováno jako známka nemoci, což ukazuje na odlišnosti od běžného dýchacího vzoru.

 

Dlouhodobý Stres:

Dýchání ústy může zapříčiňovat dlouhodobý stres, což může mít negativní dopady na celkové zdraví a pohodu.

 

Změna Životního Stylu:

Odchýlení se od tradičního způsobu dýchání může být spojeno s moderním životním stylem a návyky.

 

Dýchání ústy zvyšuje riziko:

  • Onemocnění.
  • Špatný vývoj čelisti a růst zubů, s možným zužováním čelisti.
  • Zhoršení fyzické kondice.
  • Zhoršení sexuálního libida a erekce.
  • Zhoršení spánku, častější buzení a suchá ústa.

Celkově je důležité si být vědom dopadů dýchání ústy na celkové zdraví a uvědomit si možné souvislosti s moderním životním stylem.

Energie, lovci a sběrači a dříve

 

Dříve, v době lovci a sběrači, byl příjem potravy sice velký, ale potrava poskytovala méně energie a vyžadovala hodně pohybu. Lidé pracovali s omezeným množstvím energie a přesto museli vynaložit velký fyzický výkon. Lovci a sběrači strávili dlouhé hodiny hledáním potravy, žvýkáním a čekáním na trávení.

V dnešní době je situace opačná. Máme nadbytek jídla a energeticky bohatou stravu, což vede k minimálnímu fyzickému pohybu. Moderní lidé mají přístup k bohatým zdrojům potravy a stravují se častěji. To vede k nižším energetickým nárokům na získání potřebné energie.

Tento kontrast mezi energetickým příjmem a výdejem potvrzují historické změny ve stravovacích návycích od doby lovci a sběrači po současnou éru.

Tuk a jeho zásoba

 

  • Od homo habilis a homo erectus a dále (archaičtí lidé), lze pozorovat evoluční adaptace v zachovávání tukových zásob:

Zachovávání tukových zásob: Lidé mají tendenci ukládat tukové zásoby, což je pravděpodobně způsobeno vysokými energetickými nároky, zejména v souvislosti s velkým mozkem.

Energetické nároky mozku: Velký mozek spotřebovává významné množství energie. Oproti šimpanzům matky lidí, které musí živit sebe a své potomky, vyžadují výrazně více energie.

Získávání tuku z omezené potravy: Lidé jsou schopni akumulovat tukové zásoby i z relativně malého množství potravy, což bylo v průběhu evoluce přínosné.

Tuk u novorozenců: Lidské děti se rodí s vysokým podílem tělesného tuku, což je odlišné od primátů, kteří se narozením nemají s tak velkou zásobou tuku.

Syntéza tuku ze sacharidů: Lidé mají schopnost syntetizovat tuk ze sacharidů, což umožňuje ukládání energie ve formě tuku.

Změny v potravě: Dřívější potrava měla menší energetické zastoupení než dnešní strava, což může odrážet evoluční adaptace v době, kdy si lidstvo začalo upravovat a pěstovat potravu.

  • Tato evoluční strategie umožnila lidem úspěšně přežívat a reprodukovat se v různých podmínkách a s omezeným přístupem k potravě.

Chuť na sladké

 

Dříve nebylo moc sladkých pochutin, jako dnes. Potom, co se země ochlazovala a naši předci už tolik nežili v pralese ale v lesích menší hustoty, kde ovoce nebylo tolik zastoupené. Většina ovocí nebyla sladká jako dnes. Nález sladkého bylo něco výjimečného, co nemůžeme nesníst, přesto, že jsme najezení. Byl to zdroj energie v době sbírání hlíz a kořínků a méně energetické stravy. Bylo to přirozené, protože pochutin bylo málo. Dnešní doba je plná sladkého a my se musíme regulovat, protože dnes máme na výběr.

Paleolit

V paleolitu náš se rod stravoval z 73% populace lovem a sběrem a to z 56-65 % ulovených zvířat. Dalších 14% populace se živilo stejným procentem rostlinné stravy. Většina potravy nebyla tepelně upravována.

Kdybychom měli rozdělit množství makroživin. Paleolitu vyhledávali velké množství tuků a bílkovin, menší množství sacharidů. Což je v dnešní době obráceně. Dnešní věk klade největší důraz na sacharidy a bílé pečivo.

Vyhledávání tuků bylo zejména nejideálnější z největší kalorické hodnoty. Stěhování a velké množství vytrvalostního pohybu způsobuje to, že naše tělo spaluje tuky.

Dále jsme se stravovali plži, mlži, ořechy, semeny, vejci, ryby a medem.

Lovci chodili na lov středních i větších zvířat.

Tehdejší lidé uměli rozpoznávat obrovskou škálu bylinek a uměli jí používat k různým potížím.

Mléko a mléčné výrobky, ty jsme začali konzumovat až se zemědělskou revolucí.

Náš mikro biom nebyl zvyklí na mléčné výrobky, v dnešní době například asijské národy, nejsou moc zvyklí tolerovat laktózu a následně jí strávit. To přišlo až se zemědělskou revolucí.

Ovoce

 

  • Dřívější ovoce mělo více vlákniny a méně sacharidů a vody. Dalo se tak přirovnat ke žvýkačkám.
  • Ovoce bylo malé, a ne moc výživné.
  • Ovoce nebylo více sladké, než je dnešní mrkev.
  • Najít ovoce byla radost. Nebylo ho velké množství. Proto když vidíme ovoce máme ho tendenci sníst všechno. Dříve jsme ho nemuseli vidět dalšího půl roku.

 

Rostliny a ovoce vypadalo stejně jako dnes? Mnoho lidí si myslí, že jí třeba banán takový, jaký byl několik tisíc let. Opak je pravdou mnoho rostlin jsme vyšlechtili tak aby jejich produkce vzrostla. Například zmíněný banán byl malý a měl v sobě pecky. Další šlechtění obilovin ke zvýšení počtu zrna, taktéž zvětšení zrna. Díky šlechtění se může kvalita plodu zmenšit ale i zvětšit, záleží na úmyslu, kvality nebo kvantity.

Stravování z hlediska historie

 

Stravování od lidoopí k lidem

 

Sahelanthropus tchadensis a Ardipithecus rambus

  • Lození po stromech a sbírání ovoce, možná i hmyzu.
  • Mladé lístky podobné bobkovému listu.

 

Australopiteci (asi před 4,2–2 miliony let)

  • Sběr ovoce.
  • Kořínky a listy.
  • Žvýkání potravy půl dne a trávení.
  • Potrava, ve které je velké množství vlákniny.
  • Zvětšení stoliček a zpevnění čelistních svalů na přežvykování.
  • Žvýkání podzemní zásobní orgány rostlin. (Podobně jako brambory nebo cibule) Jen tužší a vláknitější.
  • Silnější sklovina na zubech.
  • Hledání potravy na delší vzdálenost.

 

Lovci a sběrači

  • Zástupci: Homo habilis (2,3–1,4 miliony let), homo erectus.
  • Hledání mršin.
  • Těla podobná naším.
  • Větší mozek.
  • Sbírání hlíz a ovoce.
  • Dělba práce.
  • Lovení zvěře – Nahánění zvěře, dokud nepadli únavou.
  • Primitivní nástroje.
  • Okrajování a drcení masa primitivními nástroji.
  • Dřevěné oštěpy, ne moc efektivní.

 

Homo sapiens

Před 200 000 lety v e východní Africe.

Migrace z Afriky před 80 000 lety.

Zastavení se před Evropou, kde žili neandrtálci. 50 000 let zpět se znovu vrátili do Evropy.

Před 50 000 kulturní revoluce.

Lepší a širší paleta nástrojů.

Větší vliv kultury, zdobení a maleb a ozdob.

Kulatější lebka.

Obličej je zaraženější než u jiných druhů současníků.

Brada je vysunutá dopředu.

Hlava je spíše vertikálně stavěná. Vyšší čelo. Protáhnutý obličej.

 

Čas jídla?

Jak jsme to dřív měli? Jedli jsme přes den.

V noci nejsme na jídlo zvyknutý, jídlo na večer nám může zhoršit spánek.

Časté stravování nám také namáhá žaludek. Dříve jsme jedli s většími rozestupy.

 

Zpracování masa, lovci a sběrači a dále

Drcení a krájení

Před zpracováním pomocí ohně nám pomáhalo krájení a drcení masa a získávání morku z kostí.

Drcení a krájení pomocí kamenných nástrojů nenapomáhalo jen pro získávání větší energie jen z masa ale i hlíz, stonků apod.

Oheň

Díky ohni jsme dokázali opékat maso. Díky tepelné úpravě získáme z masa vyšší počet bílkovin, který náš velký mozek potřebuje. Díky tomu jsme měli i méně práce s lovem a tím i větší množství času.

 

Lovci a sběrači a jídlo.

Od homo habilis dále.

Dříve jsme byli lovci a sběrači. Sbírali jsme ovoce, zeleninu, byliny a kořínky.

Jedli jsme planě rostoucí rostliny, které jsme sami nepěstovali ani nešlechtili.

Mozek a vývoj v bodech

 

Zpracování jídla. Ještě, než jsme používali oheň, jsme potravu zpracovávali mělněním a drcením, pomocí jednoduchými kamennými nástroji. To zvýšilo množství energie pro mozek, který jsme získali jednoduchou úpravou jídla. (Homo Australopitek)

Delší spánek a oheň. Delší spánek lepší ukládání informací. Oheň nám zajišťuje v noci ochranu.

Oheň. Větší počet získaných bílkovin z potravy. Ochrana před predátory. Čas na společenské chování v době tmy.

Větší zásoba tuku. (Homo erectus, archaičtí lidé) Zásoby tuků nám zajišťují energii pro vývoj našeho mozku.

Mozek a střeva

Zajímavostí je, že se nám zmenšili střeva a zvětšil se nám mozek. To se stalo stejnou úměrou na spotřebu energie. Střeva spotřebovávají také dost energie ke své práci, stejně jako mozek. Nejspíše proto, že jsme potřebovali zmenšit výdej energie, se nám zmenšila střeva, abychom měli více energie pro mozek. Další hypotéza říká, že zmenšení střev umožnilo lepší zpracování potravy.

Evoluce řeči u homo Sapiens

Změny v lebce:

  • U Homo sapiens došlo k evolučním změnám v lebce, umístění obličejové části více vzadu.
  • Tato změna vytvořila menší trubici mezi krkem a ústy, což umožňuje vydávat kratší a zřetelnější zvuky.

 

Anatomie jazyka:

  • Homo sapiens má kulatý jazyk, na rozdíl od primátů, jako je šimpanz, který mají plochý jazyk.
  • Kulatý jazyk umožňuje rychlejší a přesnější pohyby, což přispívá k tvorbě rozličnějších zvuků.

 

Volný čas a rozvoj řeči:

  • Homo sapiens měl vlivem evoluce více volného času, což umožnilo rozvoj řeči.
  • Změny v anatomii, jako napřímený postoj a uzpůsobený krk, podporují schopnost vydávat širokou škálu zvuků.

 

Přesná komunikace:

  • Evoluce řeči umožnila přesnou komunikaci mezi jednotlivci. Předkům například umožnila sdělit informace o nebezpečí (“Za stromem je velký tygr”) nebo o zdrojích potravy (“Za řekou je dobré ovoce”).

 

Vliv na Přemýšlení:

  • Řeč měla vliv na kvalitu lidského přemýšlení. Vnitřní hlas při přemýšlení umožňuje lepší plánování a uvažování.
  • Schopnost přemýšlet a komunikovat slovy umožnila efektivní předávání informací a znalostí mezi generacemi.

 

Závěr: Celkově evoluce řeči hrála klíčovou roli v utváření lidského druhu, umožňující sofistikovanou komunikaci a přenos vědomostí.

Evoluce a oheň

 

  1. Funkce ohně:
    • Oheň poskytl prvním lidem zdroj tepla, ochranu před dravci, a možnost vytvářet pokročilejší lovecké nástroje.
    • Vytváření ohně umožnilo prodloužit činnosti do temných a chladnějších večerních hodin a mělo klíčový vliv na začátky rituálů a duchovního života lidstva.
  2. Vliv na mozek:
    • Využívání ohně přispělo k rozvoji lidského mozku.
    • Oheň poskytl lidem čas na kulturní rozvoj, což mělo vliv na evoluci inteligence a komplexnějšího myšlení.
  3. Historická data o ovládnutí ohně:
    • Nejčasnější odhady kontroly nad ohněm u rodu Homo se pohybují od 1,7 do 2 milionů let před současností.
    • Mikroskopické stopy dřevěného popela byly prokázány v sídlištích Homo erectus před asi jedním milionem let.
    • Vypalované čepele, datované přibližně na 300 000 let, byly nalezeny u fosilií Homo sapiens.
  4. Systématické používání ohně:
    • Pravidelné a systematické používání ohně lidmi anatomicky moderními za účelem výroby nástrojů začalo přibližně před 164 000 lety v jižní Africe.

Oheň nejenže zásadně ovlivnil fyzický a kulturní vývoj lidstva, ale také představoval klíčový faktor pro přežití a prosperitu naší druhové linie.

Člověk neandrtálský – Homo neanderthalensis

 

Jméno. Jméno dostal, podle údolí v Německu, kde byl jeden z neandrtálců nalezen a popsán. V téže jeskyni byli nalezen i kříženec denisovana s homo sapiens.

První lebky neandertálců byly objeveny v belgické lokalitě Engis roku 1829 a ve Forbesově lomu v Gibraltaru roku 1848.

Původ. Jedna skupina těchto pokročilých pralidí už minimálně před 800 000 lety osídlila Evropu. Vědci jim přidělili název Homo antecessor (doslova „člověk-průkopník“). Před cca 600 000 lety se Homo antecessor vyvinul v nový druh, „člověka z Heidelbergu“ (Homo heidelbergensis), jenž je považován za předka pozdějších neandertálců (v Evropě jako protoneandrtálec) i Homo sapiens (v Africe). Potvrzují to i výzkumy neandertálské DNA extrahované z koster, které indikují, že poslední společný předek neandertálců a moderních lidí žil před 700 000 lety a k definitivnímu rozštěpení obou druhů došlo zhruba před 370 000 lety.

Kůže. Anatomicky moderní lidé zdědili od neandrtálců největší lidský orgán a to kůži.

Neandrtálci měli různou barvu kůže a různé barvy vlasů a očí, podle toho, kde žili.

Světlí pigment umožňuje fotochemické procesy na výrobu vitamínu D. Větší množství pigmentu zabraňuje prostupu UV spektra světla. To se hodí v oblastech s teplým podnebím. V chladnějších oblastech to může znamenat deficit výroby vitamínu D a jeho nedostatek.

Jak to s nimi dopadlo?

Neandrtálci nemuseli být vymýcení archaickými lidmi. Žili v menších tlupách než homo sapiens.

Početnost. Neandrtálci žili ve skupinách po 15 a 20 členů. Což je mnohem méně než u homo sapiens. Celková populace byla nejspíše daleko menší.

Neandrtálci a člověk anatomicky moderní a geny. V Evropě a Eurasii má člověk okolo 2 % genů z neandrtálců. Navíc máme společnou část genů přes 99 %.

Některé geny pro homo sapiens mohli být nevyhovující, a tak se nepřipsali do našeho genomu. Podle počtu genů mohlo dojít pouze k propojení genů a neandrtálci nemuseli být homo sapiens vyhubeni.

Míšení. Je možné, že míšení mezi neandrtálci a homo sapiens bylo záměrné. Nešlo pouze o jednu generaci ale o kontinuální míšení po generace. Navíc je možné, že homo sapiens rodil více potomků než ženy neandrtálského člověka.

Vzhled. Mnozí si myslí, že tento druh člověka byl dosti odlišný. Není tomu tak. Jediné, co mohlo vyčnívat jsou větší nadočnicové oblouky a robustnější postava. Kdybychom neandrtálského člověka ošatili a ostříhali nejspíš bychom jej nerozeznali od anatomicky moderního člověka. Oči mohli mít různě barevné a říká se, že homo sapiens mohl pochytit pigmentaci očí (zelená a modrá), světlejší barvu kůže a světlou nebo zrzavou barvu vlasů a chlupů.

Mozek a inteligence. Mozek měl člověk neandrtálský větší a těžší než homo sapiens. Což může a také nemusí znamenat větší inteligenci. Dalo se to zjistit podle velikosti mozkovny a rýh v ní. Určitě však nebyli o moc hloupější než jejich současníci.

Podnebí. Neandrtálci prožili doby ledové, žili v chladných podmínkách. Podmínkám se dokázali uzpůsobit.

Tuk. Neandrtálci, měli větší zásobu hnědého tuku, který dokáže metabolicky udržet tělo déle v teple díky, tvorbě ATP. Což je jiné, než mechanický třes u homo sapiens.

Jazyk a mluva. Bylo zjištěno, že neandrtálci, měli odlišně tvarovanou pusu a tvář s jazykem. Nejspíše neuměli vyslovit některé zvuky jako homo sapiens. Navíc extrakcí kostí byla zjištěna přítomnost genu FOXP2, který u moderních lidí zodpovídá za řeč.

 

Kultura

Charakteristickým rysem provázejícím neandertálce je „mousterská kultura“ (mousterien). Neandrtálci totiž byli podobně zruční jako moderní lidé té doby. Neandertálci používali pěstní klíny a další druhy kamenné industrie (škrabadla, nožíky, rydla), dále pak dřevěné a kostěné nástroje. Typickými zbraněmi (které nebyly primitivnější než u Homo sapiens) neandertálců byly oštěpy/kopí s kamennými hroty, primitivní sekery a palice. Vyráběli vlastní smolné lepidlo, aby hroty připevnili. K výrobě nástrojů používali i oheň. Vytvářeli si i provázky.

Spánek a evoluce

 

  • Chodíme spát v noci a vstáváme s úsvitem.
  • Modré oči lépe vnímají světlo v noci.
  • V noci je omezené modré světlo. To našemu tělu říká, že máme jít spát. V dnešní době na nás svítí mobil, světla, televize, PC. Pro naše tělo to znamená, že je den a hůře se nám usíná. Zapříčiňuje to, menší tvorba melatoninu.
  • Při usínání, je nejlepší tma.
  • Při rozhledu na krajinu se nám lépe usíná, ne když zaměřujeme svou pozornost na menší detaily.
  • V noci taky z evolučního hlediska nejíme.
  • Spaní na stromech nemuselo být úplně pohodlné, mohli jsme spadnout, nejspíše jsme se pro to nedostávali do tvrdého spánku, to až nejspíše jak nás začal chránit oheň před predátory.

Cílem evoluce je přežít a předat geny, což je hlavní podstata života na naší planetě. Tento cíl je zakořeněn v primárním zaměření mysli a těla na přežití, což zahrnuje zajištění dostatku potravy a základních potřeb. Žádný tvor není dokonale adaptován, protože evoluce je proces neustálého přizpůsobování prostředí.

Hlavní aspekty cíle evoluce zahrnují:

  1. Přežití: Klíčovým motivem v evoluci je přežít za každou cenu, což ovlivňuje chování a instinkty organismů[1].

  2. Předání genů: Hlavním způsobem, jak organismy přispívají k evoluci, je předávání svých genů dalším generacím[1].

  3. Zajištění základních potřeb: Zahrnuje hledání potravy, přístřeší a dalších základních podmínek pro přežití[2].

  4. Udržení bezpečí: Organismy se vyvíjejí tak, aby minimalizovaly rizika a zajistily bezpečnost svých potomků[4].

Čím se lišíme od zvířat:

  • Abstraktní myšlení: Lidé mají schopnost abstraktního myšlení, což je výrazný rozdíl od zvířat[4].

  • Tvorba umění: Schopnost vytvářet umění je unikátní pro člověka[4].

  • Složité vnitřní dialogy: Lidé mají schopnost složitých vnitřních dialogů a reflexe[4].

  • Výroba šperků: Tvorba šperků je jedním z projevů lidské kreativity a schopnosti manipulovat s materiály[4].

  • Nošení oblečení: Lidé nosí oblečení kromě funkčního účelu také jako součást kultury a identity

Paleta genů

 

Máme spoustu genů.

Mnoho genů už ani nevyužíváme, tak proč je máme?

Některé geny se připojily k jiným a vytvořili novou adaptaci.

Geny, které nevyužíváme se (schovávají) a čekají na horší časy, kdy budou potřeba.

 

Adaptace

Přizpůsobení se novým podmínkám.

Adaptace se utváří v době krizí ne v době hojnosti.

Ochlazování planety, nedostatek potravy, vyšší teplota, jiní predátoři.

Rození a výchova dítěte. Dospívání.

Vzpřímení a chůze po dvou nohách ženám ztížilo rození.

Zmenšení kyčlí způsobilo, že dítě musí ženy rodit dříve, než je plod plně vyvinutý.

Dítě se musí celé otočit, aby šlo hlavou napřed. Kvůli velikosti mozku dítěte. (Archaičtí lidé)

Zvětšení hlavičky ztěžuje porod. Děti se tak rodí s nesrostlou hlavičkou. Ta se při porodu semkne do sebe a zmenší tak velikost a umožní porod.

Geneticky lepší přežijí

  1. Omezený počet lidí: V minulosti byl celkový počet lidí výrazně menší, což mělo několik důsledků pro genetickou diverzitu a adaptaci.
  2. Kvalitnější jedinci: Silnější a zdravější jedinci měli větší šanci na přežití a reprodukci, čímž předávali své geny dalším generacím. To vedlo k postupnému vylepšování genetické kvality populace.
  3. Výběr partnera: Evoluční tlaky vedly k tomu, že ženy a muži si vybírali partnery na základě jejich fyzické síly a zdraví, což mělo pozitivní vliv na genetickou rezistenci a vitalitu potomků.
  4. Potíže a přežití: Lidé s genetickými potížemi, jako jsou problémy se zrakem nebo pohybem, měli nižší šanci na přežití, což zvyšovalo pravděpodobnost předávání zdravých genů.
  5. Aklimatizace: Lidé se rychle přizpůsobují prostředí. Například Seveřané mají genetickou predispozici k lepšímu uchovávání tuku, což pomáhalo přežít v chladných podmínkách. V Africe se vyvinuly genetické adaptace pro běh na velkou vzdálenost a termoregulaci.
  6. Variabilita pigmentu: Klimatické podmínky ovlivňovaly genetickou expresi pigmentu kůže, ale vlasy a oči zůstávaly geneticky konzistentní.

Zajímavosti:

  • Silnější kůže na zádech: U mužů se vyvinula silnější kůže na zádech, pravděpodobně jako ochrana před možnými útoky zvířat do zad.
  • Maskování na kůži: Lidé mají genetický základ pro maskování na kůži, který se však nemusí projevovat. V některých případech onemocnění kůže může odhalit tuto vlastnost skrz vyrážku.

Takto probíhala genetická adaptace a přežití v minulosti, přispívající k formování lidské populace.

Tělo a naše přizpůsobení

 

Chodidla 

  • Vytvořila se nám pevnější klenba.
  • Palec jde rovnoběžně s dalšími prsty na nohou. (Dříve šel palec více od prstů, jako to máme dnes na rukou, díky tomu mohli naši předci lépe lozit po stromech a uchopovat větve.)
  • Chodidla nám umožnila se uhýbat nahoru a díky tomu se můžeme odrážet od prstů na nohou.
  • Naši předci chodili po vnějších hranách chodidla.
  • Zpevnil se nám kotník, aby se nám nemohl tak snadno vyvrtnout. (Kotník byl volnější, aby se lépe lozilo. Kotník mohl jít více do vnější strany.)

 

Patní kost

  • Zvětšila se nám patní kost. Díky tomu na ní můžeme i tvrdě dopadat a nezlomí se nám.
  • Pohyb pak jde z paty na malíkovou hranu a přenášíme váhu na palec a zprstů se efektivně odrážíme zpět.

 

Kolena

  • Klouby se nám zvětšily. Jako kolenní kloub, aby vydržel větší nápor.
  • Kolena u primátů šla dříve směrem ven. Díky tomu byla chůze houpavá do stran a neefektivní. To zapříčiňovalo houpavou chůzi ze strany na stranu. Houpavá chůze zapříčiňovala ztrátu energie. Přetěžování kyčelních svalů a vyrovnávacích svalů.
  • Kolena byla dříve pořád ohnutá a nemohli jsme je efektivně natáhnout.

 

Pánev

  • Pánev máme bočně orientovanou na rozdíl od šimpanzů, ti jí mají spíše orientovanou směrem vzhůru.
  • Pomocí pánve orientovanou směrem do boků můžeme mít napnuté nohy v kyčlích a pohybovat stehenní kostí směrem vpřed a zpět.
  • Starší předci měli pánve orientované směrem vzhůru. Díky tomu při pohybu museli mít pořád ohnutá stehna, a to vytvářelo přetažení bederních svalů a neefektivní chůzi.

Kyčel

  • Zvětšil se nám kyčelní kloub stejně tak jako kolenní kloub, aby vydržel větší zatížení.
  • Rozsah kyčlí v pohybu se nám zvětšil a my teď dnes můžeme vykonávat pohyb vpřed.

 

Délka těla a kostí

 

  • Zvětšila se nám délka trupu a zúžil se nám pas.
  • Zvětšili se holenní kosti a stehenní. To nám pomohlo dělat delší kroky.
  • Zkrátili se nám ruce. To nám ztížilo lození po stromech.

 

Páteř

  • U bederní páteře se nám zvětšil počet obratlů, aby se rozložila váha do více obratlů a nezatěžovali bychom tolik páteř při vzpřímené poloze.
  • Změnil se nám taky tvar páteře, který umožňoval menší nápor a větší stabilitu.
  • U bederní oblasti páteře se vytvořila dlouhá prohnutá bederní páteř.

 

Hlava

  • Mozek se nám zvětšoval.
  • Hlava se nám ze svislé pozice narovnala na vodorovnou.
  • To nám pomohlo lépe používat řeč.

 

Nos

  • Nos se nám vytáhl před obličej.
  • V nose se nám díky sklonu, který se nám vytvořil, dělají vzdušné víry. Díky tomu se vzduch zvlhčuje a pak můžeme kyslík lépe dostávat k orgánům, a proto se nám zlepšila vytrvalost.

Kotník

Kotník býval volnější a měl daleko větší schopnost rotace směrem dovnitř.

Při přechodu na chůzi po dvou se nám kotník zpevnil, aby se nám nemohl tak často zvrtnout.

Zuby

  • Zuby jsou velmi zajímavé.
  • Díky zubům jde odhadnout stáří hominida. Podle prořezání zadních stoliček.
  • Tvary a velikost zubů nám určí zaměření na potravu.
  • Před homo australopitékem naše primární potrava tvořila ovoce. Ovoce však nebylo tak sladké jako dnes a bylo více vláknité a déle trvalo ho rozkousat. Například fíky.
  • U australopitéků se zvětšily stoličky na žvýkání tuhé potravy, jako jsou hlízy. Z velikosti jako je plocha na malíčku na ruce se zvětšily stoličky na velikost palce. Kvůli nedostatku potravy naši předci museli jíst méně kalorické a kvalitní potraviny a museli kvůli tomu překonávat větší vzdálenosti. Potrava byla tužší a nejspíš se občas musela i drtit kamením, než se dala sníst. Některé hlízy se jen dlouho žvýkaly a pak se vyplivnuly.
  • U homo erectus se stoličky opět zmenšily do zhruba velikosti našich zubů.
  • S nástupem raných zemědělců se začali kazit zuby. Byla 17% šance dostat zubní kaz. Strava, která převažuje u zemědělců je tvořena spíše ze škrobu, který přitahuje bakterie, živící 020se sacharidy, ty pak ničí zuby. U lovců a sběračů byla pravděpodobnost kazu jen 2%

 

 

Zbavení se srsti

  • Srsti jsme se zbavili nejspíš proto, že jsme putovali po vyhřáté savaně. Chození po dvou nám zmenšilo rychlost sprintu a útěk před predátory. Také jsme už nemohli tak efektivně šplhat po stromech. Nezbývalo nám nic jiného než se pohybovat přes den v největším horku, kdy ani tolik predátorů neloví.

Potní žlázy

  • Díky tomu, že jsme přišli o srst, se můžeme efektivněji potit. Máme daleko více potních žláz než ochlupení savci. Díky tomu se zbavujeme tělesného horka a ochlazujeme si tím tělo.

 

Lidská specializace těla.

  • Díky chození po dvou na nás nesvítí slunce na celou plochu těla. Díky tomu se můžeme pohybovat v horku přes den.
  • Máme lepší termoregulaci díky většímu množství potních žláz.
  • Chození po dvou nám umožňuje šetřit mnoho energie a překonávat velké vzdálenosti.
  • Lidský nos nám zajišťuje lepší okysličení pro svaly vytrvalostního typu.
  • Volné paže nám dovolují házet kameny a jiné předměty.
  • Závěr: Všechny tyhle naše predispozice z nás dělají jednoho z nejvýkonnějších vytrvaleckých běžců v říši savců v horkém prostředí.

Pohyb a stavba těla z hlediska evoluce

 

Bipedie

  • Chození po dvou nohách je bipedie. Po dvou nohách chodili naši předci nejspíše už po větvích stromů. Ze stromů naši předci slezli nejspíše z důvodu ubývání lesů a chladnutí podnebí. Taktéž z úbytků potravy v lese. Napřimování nám dovolilo vidět do dálky, vidět přes vysokou trávu a keře.
  • Nejdříve jsme se nejspíš stavěli na stromech, abychom se natáhli po vzdálenějším ovoci.

Výhody:

  • Výhoda je taktéž v šetření energie, chození po dvou snižuje náklady energie. Na rozdíl od šimpanzů ušetříme při chůzi po dvou až 3x více energie.
  • Menší plocha svitu na plochu těla.
  • Překonávání větší vzdálenosti.
  • Uvolnění rukou.

Nevýhody:

  • Nevýhodou je bolest zad a krční páteře.
  • Další nevýhodou vzpřímení bylo vystavení břicha a tím odkrytí důležitých orgánů. Většina zvířat schovává své orgány břichem dolů a predátoři se tak těmhle orgánům nedostanou.
  • Naše rychlost se výrazně zmenšila.
  • Ztratili jsme schopnost efektivně lozit po stromech.
  • Naše síla a obratnost klesly dolů.

 

Ramenní kloub

 

Díky ramennímu kloubu jsme se mohli houpat na větvích. Šplhat a ručkovat.

V pozdějším věku nám dovolil házet předměty.

Vrhat oštěpy, kameny a natahovat luk.

Zpracovávání předmětů také vděčíme rozsahu ramenního kloubu.

 

Prsty a palec

Naše dlouhé a dobře pohyblivé prsty nám zajistili lepší přežití.

Volně v přírodě je samostatně pohyblivý palec zvláštností.

To nám umožňuje chytání předmětů. Zpracovaní nástrojů. Házení a vrhání předmětů.

Jedinečná je i tvorba kreseb a umění nebo keramiky.

Šimpanzi sice dokážou udržet klacíky, ale drží je spíš jako my kladivo. Nedokážou uchopovat přesně předměty mezi palcem a polštářky ukazováčku a prostředníčku.

Lidé mají pevný stisk a zároveň schopnost pracovat přesně.